Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Antonů (* 1966)

• narozený 7. června 1966 v Třebíči

• pracoval jako přípravář ve stavební firmě Drustav Jihlava

• aktivně působil v Občanském fóru

• angažoval se v regionální politice za Občanskou demokratickou stranu

• specialista IT v České spořitelně

Když Jiří Antonů dospíval, vášnivě četl knihy a žil kulturně bohatý život. Pociťoval ale svázanost kultury komunistickou ideologií, která bránila svobodě v umění. I proto se ve svých dvaceti třech letech připojil k Občanskému fóru a bojoval za změnu režimu ke svobodné společnosti.

Kultura v zajetí ideologie

Jiří se narodil 7. června 1966 v Třebíči, ale v dětství se přestěhoval do Jihlavy, kde prožil většinu života. Na Třebíčsko se vracel za příbuznými, kteří ho vedli k víře v Boha. Proto také na základní škole začal chodit do nepovinné náboženské výchovy, což ale nebylo v souladu s totalitní komunistickou ideologií. „Přišla paní učitelka a začala vysvětlovat mamince, že by nebylo dobré, abych dál do náboženství chodil, protože bych potom mohl mít problémy s dalším studiem,“ vzpomíná Jiří. Pocítil tak už v dětství, že v socialistickém Československu některé věci nejsou žádoucí a lidé jsou v něm nesvobodní a svázaní.

Po základní škole šel Jiří studovat na gymnázium. Chodil do Okresního klubu mládeže v bývalém hotelu Beseda, který vedl Milan Kolář. I když klub spadal pod Socialistický svaz mládeže, zažil v něm mnoho výborných kulturních akcí. Vzpomíná na folkové Prázdniny v Telči, poslechovou diskotéku Jiřího Černého nebo představení Šašek a královna. V socialismu se podle Jiřího nežilo špatně, protože lidé měli své jistoty, zároveň ale už v mládí pociťoval hořkou pachuť režimu, který cenzuroval kulturu a klamal své občany. Ve škole se učili o světě socialistických států bez hranic, ale když jel do Polské lidové republiky, musel projít pečlivou kontrolou na hranicích a předložit řadu nutných dokumentů. „Když jsme tam koupili boty, tak jsme tam staré radši nechali, abychom nemuseli vysvětlovat, proč jsme si něco koupili,“ dodává Jiří. Hodně ho také formovala literatura, kterou vášnivě četl a nějakým nedopatřením se k nim do školní knihovny dostaly i některé zakázané tituly.

Lidé už se komunistů nebáli

Když Jiří odmaturoval, šel studovat obor automatizovaných systémů řízení v investiční výstavbě na ČVUT v Praze. Po dvou letech ale ze zdravotních důvodů studia nechal, vrátil se do Jihlavy a našel si práci přípraváře ve stavební firmě Drustav. Bylo to koncem 80. let a Jiří už cítil ve společnosti atmosféru blížící se změny. Rád četl samizdatové knížky a tisk, které do práce nosil kolega Erich Janderka, napojený na disent. Ten také v létě roku 1989 přišel s peticí Několik vět. „Sice jsem měl strach, aby s tím máma neměla nějaké problémy, ale podepsal jsem to. Takových lidí bylo, od řidičů, skladníků, až po stavbyvedoucího, který byl v KSČ, ale podepsal se pod to. Kolega v kanceláři, taky komunista, ale podepsal se. Najednou člověk začal cítit, že se ve společnosti něco děje,“ vzpomíná Jiří na petici vyzývající mimo jiné k zastavení cenzury a manipulace médii a kulturou, kterou podepsalo kolem čtyřiceti tisíc lidí.

Poté, co v září Maďarsko otevřelo hranice do Rakouska a začátkem listopadu padla Berlínská zeď, čekal Jiří brzkou změnu režimu i v Československu. Spouštěčem se stal v pátek 17. listopadu brutální zákrok Sboru národní bezpečnosti proti manifestaci studentů v Praze na Národní třídě. O víkendu se o těchto událostech dostávaly do Jihlavy jen nejasné zprávy, ale v úterý přijeli z Prahy studenti a promluvili k místním. Společně se pak vydali na náměstí Míru (dnešní Masarykovo náměstí), kde se u kašny v jeho horní části uskutečnila první demonstrace. Od tohoto dne se zde lidé scházeli každý večer a vystupovali s požadavky řádného vyšetření zásahu proti studentům. Scházeli se také v klubu mládeže v bývalém hotelu Beseda, kde na první setkání přišli i zástupci komunistů. „Bylo to poklidné, ale lidi už jim absolutně nevěřili. Snažili se tam z toho pořád nějak vylhat a byla to otevřená beseda, plný zadýchaný sál a bylo vidět, že je tam obrovská nedůvěra. Lidi už se nebáli. V jednu chvíli, když oni: ‚O tom budeme ještě diskutovat,‘ jsem já prohlásil: ‚Ale jestli s vámi vůbec bude chtít někdo diskutovat,‘“ vypráví Jiří.

Přišla nejlepší možná doba, kterou jsme mohli zažít

V prvních dnech demonstrací v Jihlavě Jiří netušil, že se blíží konec totalitní moci komunistů, ale doufal alespoň v přestavbu systému. Když i v Jihlavě vzniklo Občanské fórum (OF), přidal se do něj. K požadavkům OF na řádné vyšetření zásahu proti studentům na Národní třídě brzy přibyly i požadavky na zrušení vedoucí úlohy KSČ a uspořádání svobodných voleb. V klubu mládeže se lidé dále scházeli k diskuzím a vzniklo zde koordinační centrum OF. Jiří sem chodil po práci, tiskl letáky a vylepoval je po městě. Pomáhal také s technickou podporou demonstrací a chystat generální stávku na 27. listopadu. V tento den lidé v Jihlavě zaplnili horní část náměstí a po celém Československu se ke stávce přidalo na 75% obyvatel. Dva dny poté Federální shromáždění zrušilo ústavní články o vedoucí úloze KSČ. Jiří se dále angažoval v OF při přípravě volby Václava Havla prezidentem a před parlamentními volbami v červnu 1990. „Atmosféra byla plná očekávání změny k lepšímu. Vím, že pro mnoho lidí přišla deziluze a podobně. Pořád to považuji, že žijeme v úžasné, úspěšné době. Žijeme v nejlepší době, kterou jsme mohli zažít,“ vysvětluje Jiří.

Po pádu totalitního režimu si Jiří našel novou práci specialisty IT v České spořitelně. Když se OF rozdělilo, vstoupil do Občanské demokratické strany, kde působil na regionální úrovni. Směřování strany pod vedením Václava Klause se mu ale nelíbilo a ze stany odešel. Stále ale působí v regionální politice a považuje za důležité ozvat se i dnes, když cítíme, že je demokracie v ohrožení. „Važme si svobody a hlídejme si ji. Dá se o ni velice snadno přijít. Svoboda, to je to, co bychom si měli neustále připomínat, naše vnitřní a mezilidská svoboda,“ dodává Jiří na závěr.