Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

plukovník v. v. Štěpán Antonij (* 1922  †︎ 2006)

• narodil se 28. listopadu 1922 v obci Kanora u Volovce na Podkarpatské Rusi

• ještě jako student mukačevského gymnázia se v roce 1939 rozhodl spolu s několika kamarády utéct do Sovětského svazu

• byl zajat sovětskou pohraniční policií, dlouhé měsíce vězněn, poté odsouzen k pobytu v pracovním táboře na 3 roky

• pracoval na stavbě železniční trati z Kotlasu do Vorkuty

• v roce 1943 se připojil k československému armádnímu sboru tvořeném v Buzuluku, pracoval jako písař, spojař, radista

• zúčastnil se válečných operací v oblasti Kyjeva, u Dukly, kde byl raněn

• konce války se dočkal v Kroměříži

• po válce se rozhodl nevrátit se zpět na Podkarpatskou Rus, pracoval v československé armádě, vyučoval na Vysoké škole báňské v Ostravě, po nesouhlasu s okupací v roce 1968 pracoval jako průvodčí u drah

• žije s manželkou v Olomouci

Dětství a mládí na Podkarpatské Rusi

„Narodil jsem se 28. listopadu 1922 v obci Kanora u Volovce, tj. na bývalých československo-polských hranicích, asi kilometr od polských hranic. Pocházím ze třinácti dětí, byl jsem dvanáctý a dneska už žiju jen já. Tam jsem chodil do základní školy. Po absolvování páté třídy jsem začal chodit do reálného gymnázia v Mukačevě, 56 km od Volovce.“  Když cestoval na gymnázium, poprvé v životě jel vlakem. „V naší obci byla vynikající učitelka, Marie Gašparová, která mi moc pomohla, abych se na gymnázium dostal. Oznámili mi, že jsem zkoušky udělal, a mohl jsem nastoupit.“ Klidná léta ale netrvala moc dlouho.  „V roce 1939 začala válečná atmosféra, začalo se agitovat, že Československo bude obsazeno Německem.“ Vídeňskou arbitráží byla část Podkarpatské Rusi připojena k Maďarsku. „My jsme byli donuceni ve škole v Mukačevě zúčastňovat se mládežnických akcí, říkalo se tomu Levente, ale my jsme to odmítali, protože to bylo promaďarské, a většina mladých lidí začala odcházet přes hranice.“

Odchod do Sovětského svazu, uvěznění

Do Sovětského svazu se rozhodl odejít i pan Antonij. „Já jsem neměl těžkost dostat se na hranice, protože Sovětský svaz v té době okupoval Ukrajinu. Tak jsme neměli problém dostat se do Sovětského svazu. Počítali jsme s tím, že nám Sovětský svaz povolí vytvořit československou jednotku. Tato otázka se pro nás stala osudnou. Domluvili jsme se tři spolužáci, já, Kohut a Varga. Oni byli od Mukačeva, já jsem byl z té vesnice přímo na hranicích s Polskem, tehdy už Sovětským svazem. Doprovodil nás můj nejstarší bratr Ondřej, až jsme překročili hranice. Tam jsme šli k člověku, jmenoval se Andrej Čepa a byl mlynářem. Toho jsme znali, protože jsme za první republiky přecházeli bez problémů polskou hranici. No a když jsme tam přišli, on zavolal svoji manželku, aby nám uvařila nějaké koblihy nebo něco, uvařila mléko, nabídla nějakou stravu.“  Klid ale dlouho netrval, záhy byli chlapci dopátráni sovětskou pohraniční policií. „My jsme seděli za stolem, a najednou vkročili pohraničníci, sověti. ,Ruce vzhůru!‘ Všechno, co jsme měli v kapsách, jsme museli vyndat ven, tak jsme to udělali, všechno jsme vyložili a on říká: ,Vy jste špioni.‘ Tak už jsme nejedli nic, sebrali jsme se, šli s nimi na městský výbor.“ Podmínky byly hrozné: „Tam jsme byli v pokojíčku velkém asi jak tato kuchyň. Tam vám bylo plno štěnic a vší, tak jsme byli od začátku zavšivení. Tak nás potom vedli, nechali tam do rána a ráno potom přišli a odvezli nás, odvedli na sousední železniční zastávku, jak se jelo směrem na městečko Skolje. A tam kdysi, než jsme se tam dostali, tak tam byl nějaký lesnický spolek, nějaký lesník tam měl svoji pilu. Dali nás do toho, byla tam ještě rozdělaná zednická práce, plno cementu leželo na chodbách, a když jsme tam přišli, byli tam už nějací moji známí, které jsem znal z mukačevského gymnázia. Ptal jsem se ho: ,Jsi tady dlouho?‘ ,Asi týden.‘ A kolem límce mu putovaly vši a štěnice. Ráno nám dali nějakou žblunku, čaj nebo co, a trochu černého chleba na cestu z té vesnice. Moji kamarádi si ho ani brát nechtěli, měli něco ještě z domu, ale přemluvil jsem je a ještě že jsme to potom měli. Tady jsme byli asi tři měsíce. Byl tam postavený dřevěný barák a palandy nad sebou. To bylo všechno takové zasviněné, štěnice a vši. Byli jsme tam asi tři měsíce, od října do konce roku 39.“

Poté byli převezeni do dalšího místa. „Pak nás začali přepravovat dobytčáky směrem na Stryj a Charkov. Po cestě spousta lidí onemocněla a čtrnáct jich zemřelo, neměli jsme vodu, ale dali nám slanečky – když jsme měli žízeň, olizovali jsme rampouchy, které se v tom dobytčáku udělaly. Tak začínal ten náš slavný gulag.“ Nevěděli, kam jedou, ovšem prozatímní konečnou jejich vlaku se stal Charkov. „Přivezli nás do Charkova, byla tam strašná zima, napadlo tak metr a půl sněhu. Tak jsme si tam museli sednout na zem a oni se nemohli dopočítat. Protože ti, co zemřeli v tom vagoně, se nemohli ohlásit, že zemřeli, takže oni se nemohli dopočítat a my jsme tam museli asi dvě hodiny zmrzat. Potom ve věznici na Cholodnoje hore v Charkově nás ostříhali a nahnali do sprch – voda byla buď ledová, nebo vřelá. Dali nám taky takové dva lavory vody, abychom se umyli. Mýdlo dali – kousek takového mýdla, tak jsme se umývali. Ostříhali nás úplně dohola, no a tak byla provedena hygienická očista.“ Do jedné malé místnosti bylo umístěno asi sto padesát lidí. „Potom nás přidělili na takové velikánské místnosti, přímo na podlaze jsme spali, jako herinci, bylo nás asi sto padesát lidí v takovém pokojíku, velkém jako tři tady ty místnosti. Spali jsme jeden vedle druhého jako herinci a kde zbylo potom místo, tam byla baraša. To byla nádoba železná, kam se chodilo vykonat potřebu. A protože bylo málo místa, tak spali i nad tím. A když se třeba někdo potřeboval vyčůrat, tak musel slézt dolů, a musel sejmout ten vrch a pak si zase sednout. A když potom se vrátil zpátky, tak všechno to leželo na jedné straně, tak se museli zase otočit na druhou stranu, museli se vzbudit. No, teď tam, ráno, když se vynesla ta nádoba s našimi odpady, tak to se vylilo, tam byla taková rozbitá díra, kde se to vylilo, a teď to všechno stékalo dolů do té spodní místnosti. A smrděli jsme všichni.“

Za nějaký čas se zjistilo, že pan Antonij ještě není plnoletý, proto byl přemístěn do jiného zařízení. „Bylo nás asi sedm osm chlapců, no a potom, když jsme tam byli, tak už nás trochu i lépe krmili, spali jsme na postelích a říkali jsme, ať náš pošlou do práce. A oni říkali: ,Ještě budeš pracovat, až zdechneš, buď rád, že tady nic neděláš a že tady jsi.‘ My jsme říkali, že vždycky jsme schopni na sebe vydělat, tak že vždycky budeme schopni nějak přežít. A oni že ne.“ O tom, že bude muset pracovat opravdu tvrdě, se pan Antonij později opravdu přesvědčil. Za nedovolené překročení hranic byl odsouzen na tři roky pracovního tábora. „Z Charkova nás vezli potom, nějak kolem Moskvy – ani nevíme, protože oni to utajovali – v těch dobytčácích a přivezli nás potom až do Archangelsku. V Archangelsku nás potom vyložili do takového mohutného stanového tábora, kde jsme byli soustředěni, a byli jsme připraveni na nalodění na loď Svjaga, odkud nás přepravovali na Pečorlag, tam, kde jsme budovali železniční trať z Kotlasu do Vorkuty, to byla asi 1800 kilometrů dlouhá trať. Tam nás přivedli do lesa, asi čtyři dni nebo já ani nevím, protože jsme pořád byli ve tmě. V té lodi, to byla věčná tma, ve dne v noci. Na hoře byli strážníci a hlídali, abychom nezdrhli, ale kam by člověk zdrhl, do toho moře.“ Přivedli je do lesa, ukázali na jedno místo, a řekli: „I vot zděs budět vaš dom.“ „Tak nám dali nějaké suchary, vysušené kousky chleba, a z těch pytlů vyskakovalo plno potkanů.“

Pan Antonij byl dále vyvezen do vesnice Abez a záhy byl přidělen na kolonu Kočmes, kde pracoval na výstavbě železnice, a to až do roku 1943. 

Vstup do československého armádního sboru, vzpomínky na účast ve Svobodově armádě

Když pan Antonij uvažuje o tom, jak se z gulagu dostal ven, velmi vyzdvihuje roli generála Heliodora Píky: „Tak jsme tam pracovali, to už začínalo období toho roku 1942, a už jsme pak se dozvěděli – velmi o to usiloval generál Píka, kterého potom popravili, protože prý dělal špionáž, tak ten se velice zajímal, kolik našich lidí je v gulazích, a chtěl nás zkrátka dostat do armády, abychom se dostali jako občané Československé republiky. K velké lítosti tohoto člověka, který nám tak pomohl, abychom se z gulagů dostali, po válce na Borech oběsili. To byl statečný člověk.“

Pan Antonij vstoupil do československého armádního sboru, který se formoval v Buzuluku.  „Dne 4. března 1943 jsme přijeli transportem z Pečory do Buzuluku. Byl jsem zařazen k páté výcvikové rotě, tam byl velitelem kapitán Bedřich, který mě potom vybral písařem u roty.“

V armádě dále pracoval i jako spojař, a to poté, co byl převelen z Buzuluku do Novochopersku. „Já jsem dělal písaře a potom jsme byli z Buzuluku přestěhováni do Novochopersku, tam se vytvářela první a třetí československá brigáda, tak jsem byl přidělen ke spojařům. Tak jsem byl jako spojař, radista, a byl jsem myslím přidělen k druhé rotě kapitána Marcelliho, který potom přišel k nám. To byl takový dobrý, statečný velitel.“

Po provedení výcviku se jednotka pana Antonije zúčastnila dobývání Kyjeva. „Z Novochopersku jsme se soustřeďovali na celou akci při osvobozování Kyjevu. A z Kyjevu se potom útočilo na městečka Vasilkov, Fastou, Ruda a Bila Cerkev. Tam jsem byl potom raněný do levé nohy, měl jsem průstřel a byl jsem v nemocnici v městě Kursk.“ Po vyléčení se vrátil k třetí brigádě, fungoval jako radista, velitel čety a poté se zúčastnil operací na Dukle. „U Dukly jsem byl raněn střepinou, tam byl velitelem brigády generál Klapálek, po této celé akci jsem byl převezen do nemocnice do Charkova. Tam mi chtěli uřezat nohu, to jsem odmítl, nedal jsem se.“ To bylo jeho poslední nasazení v boji. Po vyléčení se znovu přidal ke svému bývalému veliteli majorovi Bedřichovi a opět mu pomáhal s evidenční prací. Jeho útvar prošel Slovenskem a podílel se na osvobozování moravských měst Vsetína, Valašského Meziříčí a Kroměříže. V Kroměříži je zastihl konec války.

„Jsme byli celí šťastní, že skončila válka, že jsme se ocitli na našem území, v rodném kraji. Třetí brigáda skončila v Kroměříži. Potom největší oslava byla v Praze, takže většina lidí odcházela v Praze na slavnosti. V půli května byla oslava v Praze, kde nás vítali občané naší republiky v Praze.“

Styky se sovětskými vojáky nemají v jeho paměti důležité místo. „Naše armáda byla samostatná. Když naše jednotka byla tady, na levé straně, tak Sověti byli třeba na pravé. Tak naši dělostřelci i tankisti pomáhali postupovat vpřed. Prostý voják ale nemohl nic domlouvat, na to byli velitelé, kteří se dohodli, jak budou postupovat, a postupovalo se dopředu.“

Naproti tomu velice citlivým problémem pro něj zůstává nadále otázka poválečného osudu Podkarpatské Rusi. „My jsme nepočítali s tím, že Podkarpatská Rus jako taková připadne jim. Protože většina našich příslušníků byla z Podkarpatské Rusi. Oni si udělali takový sjezd, připojili Podkarpatskou Rus bez našeho vědomí k Sovětskému svazu a tím to bylo. Z těch našich příslušníků, kterých přešlo přes hranice kolem 17 000 do Sovětského svazu, potom v armádě bojovalo na deset tisíc, za osvobození toho našeho území. My, kteří jsme osvobozovali naše území, jsme vůbec nebyli bráni jako nějací právoplatní bojovníci.“  Jako další nespravedlnost vnímá, že po válce nebyly jeho zásluhy a zásluhy ostatních vojáků z Podkarpatska, kteří se dobrovolně přidali k armádě, dostatečně oceněny: „Po válce nebyli vůbec oceněni jako bojovníci za Československo. Ale prý jsme dobrovolně odešli, tak nemáme na nic nárok. Takže je mi velice líto, že dnes mám mluvit o nějakých věcech, když my jsme nebyli nijak odškodněni. Tady byl jeden praporčík, který seděl za Protektorátu sedm měsíců, tak dostal 285 tisíc. Je tady v Olomouci. A my, bojovníci, kteří jsme bojovali se zbraní v ruce, nám řekli, my jsme vás nevyháněli, tak nemuseli jste tam jít, tak jsme nedostali nic. Tak to nás mrzí, my, co jsme bojovali za osvobození Kyjeva, nadporučík Olenič padl přímo u Kyjeva, potom hrdina Sovětského svazu, který bojoval za Ostravu, je pochován na Strahovském hřbitově, tak my nemáme nárok na nic. Jak to, že někteří, kteří bojovali, nebo byli za Němců jenom zavření, dostali odškodné? A my, kteří jsme bojovali, nám nebylo přiznáno nic? Takže to nás velice mrzí, že tolik našich příslušníků padlo, a jestli se čeká snad odměna taková, že až zůstane jeden dva, tak dostanou několik tisíc, tak ať si to nechají.“

Osud rodiny pana Antonije za války

O tom, co se děje za války s rodinou, neměl pan Antonij žádné informace. Ani jeho rodina neměla po jeho odchodu o něm žádné zprávy, znovu se setkali až po válce. „S rodinou jsem žádnou komunikaci neudržoval, nevěděli nic. Přitom, když my jsme usilovali o to, abychom mohli navštívit rodinu, tak bylo už po válce. Po devátém květnu jsem požádal při první příležitosti velitele divize, kapitána Sellnera, abych se mohl podívat domů za rodinou. Tak jsem dostal dovolenou, přijel jsem domů, maminka ještě žila, tatínek taky.“ Ovšem poté, co byla Podkarpatská Rus připojena k Sovětskému svazu, byl opět jakýkoliv kontakt s rodným krajem znemožněn. „V roce 1945 oni uzavřeli hranice, protože Podkarpatskou Rus si připojili k sobě, k Ukrajině, tak zůstala ta otázka nevyřešena, a celých patnáct let my jsme neměli žádný styk s Podkarpatskou Rusí. Nemohli jsme tam ani chodit, ani psát... Až potom, po roce padesát sedm se to uvolnilo. Tak jsme mohli tam zajet. Jak přišel Chruščov, tak se hranice uvolnily, tak jsme se zase dostali zpátky, na rodnou zem.“

Pan Antonij pochází ze třinácti sourozenců. Většina jeho bratrů a sester brzo zemřela, vzpomíná pouze na staršího bratra Vasila, který měl také poměrně pestrý osud: „Ještě jsem měl staršího bratra Vasila, který byl nadšený komunismem, chodil jako rozvědčík. Sice uprchl do Sovětského svazu, ale nebyl zavřený, prostě jako jejich rozvědčík na území Podkarpatské Rusi, až potom Maďaři ho chytli. Byl u nás jako doma, přesně nevím, tak ho zavřeli a vyvezli ho do Německa, seděl tam asi tři roky kdesi v německém vězení, ve Flossennburgu. Vrátil se zpátky, já jsme mu říkal, nechoď domů, Vasile, zůstaň tady. A on že ne, že nás budou soudit jako zrádce a vyvezou nás na Sibiř, že jsme zradili rodinu a že jsme se nevrátili jako vlastenci domů, do své vlasti, ale zůstali jsme v Československu.“ Vasil Antonij svého bratra přemlouval, aby se vrátil domů, pan Antonij však za žádnou cenu nechtěl. „Volal mě k tomu vedoucímu představiteli na Podkarpatské Rusi, abych k němu šel. A já se ptám: ,Co budu dělat?‘ Že prý mě udělá náčelníkem milice. Já jsem říkal: ,Víš co, i kdybys mě udělal maršálem Stalinem, tak ani tak tady nechci být.‘“ Když se bratr vrátil z německého vězení domů, potřeboval potvrdit od své partyzánské skupiny nějaké dokumenty. „Chtěli po něm nějaké papíry, tak on šel do Kyjeva, na tu partyzánskou skupinu, která jim dávala příkazy, co mají dělat tady na území Československa, tak tam nebyl už ani jeden. Všichni byli vyvezeni někam, na Sibiř, ze známých tam nebyl ani jeden. On potom se vrátil, protože nedostal žádné papíry z toho partyzánského štábu, tak ho šetřili a dali mu deset let. Tak on byl tam, kde já jsem byl tři roky, tak on tam byl deset let. Vrátil se, ale za nějaký čas, asi za rok, zemřel. Byl vysílen.“

Poválečné styky s Podkarpatskem

Na Podkarpatsko se dostal pan Antonij znovu až po polovině padesátých let. „Já jsem se tam jel podívat v sedmapadesátém roce, jak už byly hranice otevřené, tak jsem byl opatrný. Byl jsem tam s manželkou a dvěma dětmi, aby viděli náš kraj. Toto je náš kostelík, kde jsem se narodil. Naše krajinka je malebná. To je tak krásná země, bukové lesy, pralesy, krásná krajinka. My jsme bojovali za to, aby to byla Československá republika, a oni se usmysleli, a aby se Sovětská krajina rozrůstala, tak si vzali, co potřebovali. A my jsme zůstali tady.“

Jaké byly další, poválečné osudy pana Antonije? „Po válce jsem sloužil v armádě, pak, po osmašedesátém roce jsem řekl, že toto je okupace. Já jsem učil na Vysoké škole báňské v Ostravě a studenti se mě ptali, jestli to pokládám za správné. Já říkám: ,Okupace bude vždycky okupace.‘ A to stačilo, tam bylo donašečů plno, kteří donášeli, tak mě vyhodili z armády. Pak jsem byl ve skladě v Lipníku nad Bečvou, v Klokoči, tak tam jsem byl ve skladě. Pak mě propustili z armády úplně, tak jsem dělal průvodčího, tak jsem se zasloužil také jako průvodčí československých drah. Tak to by bylo asi tak všechno. Nejvíc mě mrzí, že jsme nebyli za to, co jsme pro armádu udělali, pro republiku, nebyli odškodněni. Nikdo nás nemá rád. Dyť my jsme se zasloužili o osvobození naší republiky, ale není to nikde vidět.“