Ing. Václav Andres

„Politici – proč jsou politici? Pro mě to je zbytečná sebranka. Proč jsou politici? Když stejně dělají věci, které jim někdo ukáže, jak by to měli udělat. Proč to nedělají právníci? Ať tam sedí na tvorbě zákonů jenom právníci a starají se o ten právní výklad zákona, jak by měl vypadat, aby byl správný a aby nebyl napadnutelný. My máme problémy s kolektorama, že si tam na tom hromada lidí nahrabala prachy, ale kdo dělal ty zákony?“ – „Myslíte si, že by politik měl být i filosofem?“ – „No to v první řadě by měl mít aspoň nějaké filosofické vzdělání. Jakou vizi nastavit? Ten kapitalismus na té spotřebě chcípne, vyčerpá zásoby jak pracovních sil, tak materiálu. A ještě do toho různá náboženství, to je další hrůza. Takže to jsou věci, se kterými já nejsem schopný se sladit. Veškerá náboženství jsou příčinou všech válek, které kdy existovaly. Zase – boj o moc, nic jiného. Hledáme základy v křesťansko-židovských tradicích, ale proboha, proč to řešit na úrovni nějakých pohádek? Vždyť to už je na úrovni malých dětí. Na pohádkách postavit moc, to mohli, když lidi ještě neměli znalosti, neměli vědomosti. Takže jako náboženství vidím, všechny církve, jako největší úpadek, který by nás mohl velice postihnout.“ – „To je silné.“ – „Co je na tom silného? Věříte v někoho?“

„Kdybych viděl jakýkoliv doklad o tom, co podepsal, tak to budu brát tak, jak to je. Ale zatím jsem žádný doklad o tom, že je důstojníkem StB, neviděl. A tomu zase říkám obrovská propaganda, která funguje v současné době. A nedemokratická.“ – „A kdybyste ten dokument viděl?“ – „No tak teď jde o to, jestli bude pravej, nepravej… Vždyť to víte, jak to dopadlo. Nikdo neví, co je pravý. Ale zase ty znalosti o tom, kdo fungoval v těch řídících sférách StB, to zkrátka musely někde ty znalosti být. Ale že se skartovaly, tomu nevěřím ani náhodou.“ – „Říká se, že měl krycí jméno Bureš.“ – „To je sice hezký, ale to mu mohl napsat kdekdo. To mu mohl napsat kdejaký člověk, který rádoby získával lidi pro spolupráci ve Státní bezpečnosti.“

„V šedesátém osmém roce jsem byl pořád ještě jako dělník, jako valcíř. Prožíval jsem to docela s nadějí s tím, že se něco změní, ale táta mi říkal: 'Hele…' První věc byla, že tady nebyl nikdo, kdo by chtěl změnit socialismus na kapitalismus. To nebylo zkrátka ani v osmdesátém devátém roce. To, že se změníme na kapitalistickou společnost, to si ani v osmdesátém devátém roce nikdo nepředstavoval, že to půjde tak hladce. A v tom šedesátém osmém to vědomí znalostí lidí, kteří by to mohli vést k přechodu na kapitalismus, nebylo. Druhá věc je, že ta represe, která byla, byla tak silná, že to nebylo bez toho, aby se represivní složky přesvědčily, že to bylo jinak. To zkrátka nešlo. Já se v té době choval tak, abych prošel a neměli jsme nějaké velké problémy v rodině. To, že jsme tomu věnovali docela velkou naději, to je pravda. To, když přijely tanky, tak to bylo nepředstavitelné – já jsem to teda vnitřně nečekal a táta mi říkal: 'Nemysli si, že to projde.' Nevěděl jsem, z čeho to přesvědčení získal, ale říkal mi: 'Nemysli si, že to projde.'“