Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Kamil Andres (* 1955)

• narodil se 23. dubna 1955

• po absolvování oboru obkladač na učilišti v Hradci Králové nastoupil v roce 1974 na vojnu, kvůli emigraci bratrance byl zařazen k pracovnímu útvaru VÚ 3513

• po návratu z vojny v roce 1976 dále docházel na cvičení jako chemik odmořovač

• od 80. let pracoval v koželužském závodu v Třebechovicích, práci ukončil v roce 2004

• zhruba od roku 1995 spolupracoval s třebechovickým muzeem

• v letech 1994–1996 absolvoval fotografické kurzy Hradecké fotografické konzervatoře

• v roce 2008 dokončil studium oboru řezbář - restaurátor a získal licenci ministerstva kultury na restaurování mechanických částí mechanických betlémů včetně národních kulturních památek

• v roce 2011 odešel z třebechovického muzea a začal se naplno věnovat vlastní živnosti

• po zhruba dvacítce opravených betlémů dokončil v roce 2022 restaurování a stavbu Svitavského betlému

• v roce 2023 ukončil restaurátorskou živnost

Příběh třebechovického Proboštova betléma provází Kamila Andrese po celý život. Ovlivnil jeho pohled na svět i profesní dráhu. „Už jako dítě jsem si hrával v sousedství, u Aninky Moravcové, dcery slavného Josefa Probošta,“ zmiňuje Kamil Andres osudové konstelace, které ho později přivedly k zájmu o samotný betlém.

Vytvořil ho Josef Probošt, povozník v Třebechovicích pod Orebem, společně se dvěma spolupracovníky, řezbářem Josefem Kapuciánem a sekerníkem Josefem Frimlem, jako určité zachycení města a jeho obyvatel, řemeslníků i svérázných postaviček s cílem, aby byl betlém největší a nejkrásnější na světě. Této vizi Josef Probošt obětoval veškerý majetek i rodinné štěstí. Na sklonku života vytvořil dílo, které už desítky let vyvolává obdiv na tuzemských i světových výstavách. Zažilo však i zlé časy.

Po smrti Josefa Probošta v roce 1926 příbuzní betlém prodali do soukromých rukou, za druhé světové války pak ležel ukrytý v jedné z třebechovických stodol a po znárodnění v roce 1949 dokonce někteří činovníci zdejšího národního výboru prosazovali jeho likvidaci. Prý kvůli ideologické závadnosti.

K opětovnému docenění Proboštova betléma v 60. letech přispěl jednak dokument, který mu věnovala Československá televize, především ale jeho úspěch na výstavě EXPO 1967 v Montrealu. „Proboštův betlém se stal světoznámým a díky tomu se město začalo zajímat o vlastnická práva. I já jsem z vlastní iniciativy pátral v archivech, bylo to všechno dost zamotané,“ vzpomíná Kamil Andres.

Po letech soudních sporů nakonec v roce 1999 Proboštův betlém definitivně získalo město Třebechovice, v témže roce ho vláda České republiky prohlásila národní kulturní památkou. Kamil Andres v té době už spolupracoval s třebechovickým muzeem jako dokumentátor a restaurátor s licencí na opravy mechanických betlémů. Jednou z hlavních náplní jeho práce byla i péče o Proboštův betlém.

K příbuzným slavného betlémáře chodil od dětství

Kamil Andres se narodil 23. dubna 1955 v Opočně. Vyrůstal v Třebechovicích pod Orebem v tvůrčím rodinném prostředí. Oba jeho rodiče pracovali jako pozlacovači, otec pro známé restauroval drobné památky a amatérsky se zabýval malbou. „Táta mě odmala podporoval ve výtvarných záležitostech, měl jsem po něm olejové barvy, tak jsem si maloval nebo trávil čas v dílně za domem, kde jsem si mohl vymýšlet různé vynálezy, stavěl autíčka s uhýbacími koly nebo si vyráběl zvonek,“ vrací se Kamil Andres k počátkům své záliby v jemných mechanismech.

Všudypřítomný fenomén Proboštova betléma, který prostupoval atmosféru Třebechovic, formoval i  Kamilův cit pro vidění světa. „Naše nejbližší sousedka byla dcera Josefa Probošta Aninka, provdaná Moravcová. U Moravců jsem byl jako kluk pořád. Bylo to tam příjemné, měli krávy, koně, mlátičku. Byl to takový statek uprostřed města. Pan Moravec každou neděli naklepával kosu, ťukání se neslo celou ulicí. S Aninkou jsem zase byl poprvé v kostele a jeho krása mě oslovila,“ vzpomíná Kamil Andres, který v dospělosti nezapomněl Moravcovy vyřezat jako postavičky do vlastního betlému.

Sovětským regulovčíkům v osmašedesátém vozil rum

Jako třináctiletý zažil Kamil vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa, který přerušil pokus o obnovu demokracie a svobody. Sovětští vojáci projížděli i Třebechovicemi. „Na křižovatce ke Krňovicům byli ruští regulovčíci, měli samopaly a my se na ně jezdili koukat, vždycky jsem jim dovezl kousek chleba a případně odlil do skleničky trochu rumu. Jednou mi voják nechal podržet samopal výměnou za projížďku na mém kole,“ líčí pamětník a dodává, že první ze dvou sledů okupačních vojenských aut, technicky nevalných, tenkrát museli zaměstnanci Jednotného zemědělského družstva táhnout do kopce přes Oreb směrem na Jaroměř zapřažené za traktory.

Na obecné škole v Třebechovicích nepatřil Kamil k dobrým žákům. Místo sledování učiva si spíš kreslil pod lavicí. Protože ho bavila manuální práce, rozhodl se vyučit v Hradci Králové zedníkem. Po roce přestoupil na obor obkladač a začal jezdit po montážích. Bezprostředně po dokončení učiliště nastoupil v roce 1974 ve svých osmnácti letech na vojnu.

Tvrdá práce na vojně pro něj trestem nebyla

„Při odvodu se jeden z oficírů v komisi zeptal, jestli někdo z našich příbuzných v roce 1968 neemigroval. Bylo mi jasné, že nemá cenu zapírat – bratranec v osmašedesátém utekl do Německa,“ popisuje Kamil Andres, proč ho na vojně zařadili k silničnímu stavebnímu praporu, který byl obdobou někdejších pověstných pomocných technických praporů. Toto zařazení však díky své vždy spokojené povaze nepovažoval za trest. Naopak vítal, že při práci na stavbách může procestovat kus republiky, a dokonce si vydělat i nějaké peníze.

Po návratu z vojny ovšem jeho služba neskončila. Nejprve ho armáda povolala do Opatovic nad Labem k přeškolení na chemika odmořovače a následně musel každý rok a později ob rok, až do konce osmdesátých let, jezdit na vícedenní vojenská cvičení.

Zároveň učinil zásadní životní kroky – oženil se a začal opravovat rodinný domek. Dál pracoval na montážích, kvůli zdravotním potížím si ale později našel práci na jednu směnu v třebechovické koželužně. Udělal si koželužský kurs a pracoval v dílně. Chodil odebírat vzorky do laboratoře. Společně s kolegou dokonce navrhli pro koželužský provoz zásadní zlepšovák na srážení bílkovin z odpadních vod, který prošel úspěšným testováním. Na jeho realizaci bohužel nedošlo. V roce 2004 koželužský závod TANEX-TREKO ukončil provoz.

První vyřezaná figurka vznikla náhodou

Kamil Andres v té době už na poloviční úvazek pracoval v Třebechovickém muzeu betlémů jako dokumentátor. Jezdil za starými lidmi v okolí a zaznamenával jejich vzpomínky. „Viděl jsem, že v životě záleží na tom, co v člověku je, co umí a jak opravdově to dělá. Tento pohled jsem upřednostňoval před společenskou angažovaností a politikou,“ popisuje svou zkušenost Kamil Andres.

V práci využil i svůj výtvarný talent, který v devadesátých letech průběžně rozvíjel. Natáčel krátké dokumenty na kameru AG8, amatérsky fotografoval, a v letech 1994 až 1996 dokonce absolvoval fotografický kurz Hradecké fotografické konzervatoře. Především se ale hlouběji zajímat o betlémy, jejich mechaniku i samotnou tvorbu figurek. „Když je člověk v blízkém kontaktu s betlémy, chytne ho to u srdce,“ vysvětluje pamětník.

Začátkem devadesátých let začal také sám vyřezávat. „V koželužské dílně mi jednou spadla k nohám dřevěná latička. Měl jsem zrovna u sebe nůž, a tak jsem do ní ve volném čase vyřezal hlavičku figurky. Mým dětem se líbila a chtěly, abych pokračoval. A tak jsem si nakonec vyřezal celý betlém, který je jednoznačně betlémem třebechovickým,“ přibližuje Kamil Andres s tím, že v betlému, který dokončil v roce 1998, zachytil podobně jako kdysi Josef Probošt lidi, které znal nebo potkal – řadu místních postaviček, sousedů a řemeslníků.

Zrestauroval desítky betlémů

Určitý čas, až do roku 2011, pracoval Kamil Andres v třebechovickém muzeu na plný úvazek. Náplní jeho práce byla krom dokumentaristiky také péče o Proboštův betlém, podílel se i na přípravných fázích jeho generální opravy, zejména na restaurování původní mechaniky. Jak říká, v této oblasti je jediným, ministerstvem kultury licencovaným restaurátorem a jeho oprávnění se vztahuje i na opravy mechanických částí betlémů prohlášených za národní kulturní památky. Příslušné vzdělání si doplnil v pokročilé dospělosti, na Střední odborné škole uměleckořemeslné v Praze. Restaurátorskou licenci získal v roce 2008.

V té době už měl na svém kontě více než desítku pečlivě opravených nebo zachráněných betlémů po celé republice, další měly následovat. Díky licenci se mohl Kamil Andres konečně své živnosti a lásce k betlémům věnovat naplno. „Jsem tím trochu posedlý. Do betlémů dali jejich tvůrci srdce, a tak se před každým restaurováním nejdřív zajímám o osobnost autora, jedu do míst, kde žil, snažím se přiblížit prožitkům, které do postav a kompozice vložil,“ vysvětluje Kamil Andres, který řadu betlémů opravoval přímo u sebe doma v obýváku, který prostorově vyhovoval nejlépe.

Jeho posledními restaurátorskými počiny je například oprava Metelkova betléma ve spolupráci s libereckým muzeem nebo stavba patnáctimetrového svitavského betlému, složeného z několika menších betlémů, které se zachovaly po někdejších německých obyvatelích města.

Zlaté české ručičky zaslouží úctu

Svému koníčku a zároveň profesi se Kamil Andres věnoval ještě v první polovině roku 2023. Poté se rozhodl živnost ukončit. Na prahu důchodového věku ho mrzelo, že se mu nepodařilo najít pokračovatele, kterému by předal své betlémářské a restaurátorské zkušenosti.

„Naše doba je strašně náročná, pořád spěcháme, ale je potřeba se zastavit. Znovu dělat věci tak, aby v nich byl člověk. Měli bychom si znovu začít vážit zlatých českých ručiček, s úctou a pokorou k tomu, co lidé dokázali vytvořit,“ doplnil vzkazem budoucím generacím svůj odkaz restaurátor a tvůrce betlémů Kamil Andres.