„Když byl otec na vojně, tak poslal fotku bráchovi, kde píše: ‚Až se vrátím tak v pětadvacátém roce, tak odejdeme do Ruska za prací.‘ Ale odešel akorát táta, brácha tady zůstal v Třebechovicích. Šel nejdříve do Polska, protože tam byl zase nejmladší brácha Karel z Nového Města, a od něho potom šel až do Rostova na Donu. V Rostově na Donu Němci vybudovali velkou obuvnickou fabriku, obuvnický artel, a tam zakotvil. Dělal tam až cechmistra. Ale co se odehrálo, to jsem se od něho nedozvěděl, že potom přešel do Stalingradu, do odštěpného závodu pobočky tohohle artelu. Tam se seznámil s mámou, protože máma tam pracovala jako kráječka kůže, svršků a tak dále.“
„Tak jsme seděli a tam byl bílý kostel, lázeňská budova a bílý kostel. Táta se dívá a říká: ‚Člověče, ona do toho kostela šla nějaká ženská.‘ Tak vzal dalekohled a tu ženskou tam pozoroval. Nakonec to ohlásil slovenským policajtům a oni tam zašli. Oni nahoře ve věži v kostele měli vysílačku a ta ženská dávala zprávy roztroušeným Němcům po okolí zprávy. Slováci ji asi odvezli, a co bylo dál, to tedy nevím.“
„Na tom nástupišti to byla hrůza hrůzoucí. Z Baku tam byly na levé straně navezené lodě s naftou, to všecko hořelo, protože to bombardovali. Na pravém břehu tam byly lodi, které odvážely raněné z nemocnice. To bylo příšerné, a do toho německé nálety. Máti mě vždycky hodila na zem, lehla si na mě, až se to odehrálo, tak zase vstala a říkala: ‚Zaplať pánbůh, že jsme naživu.‘ Tři dni a tři noci jsme tam čekali na parník Puškin, který nás potom odvezl do Kujbyševa a v Kujbyševě jsme už říkali, že zaplať pánbůh, že už jsme v klidu. Předtím se vždycky plulo akorát přes den, na noc se vystupovalo ven na břeh, zamaskoval se parník a tak dále, aby to nesvítilo.“
Pan Josef Andres se narodil 11. března 1935 ve Stalingradu. Pochází ze smíšené česko-ruské rodiny. Jeho otec Josef byl původem z Třebechovic pod Orebem, ve 20. letech odešel za prací do Sovětského svazu. Pracoval v obuvnické továrně v Rostově na Donu a následně v odštěpném závodě ve Stalingradu. Zde se seznámil s Pelagií, kterou si později vzal. Rodina si postavila domek ve Stalingradu. Roku 1940 otec narukoval do Rudé armády, Josef s matkou zůstali ve Stalingradu. V srpnu 1942, když se fronta přiblížila k městu, odjeli parníkem po Volze až do Kujbyševa (Samary), odkud se vlakem dostali do Buzuluku, kde již otec sloužil v československé jednotce. Matka pracovala v kasárnách, otec vedl obuvnickou dílnu. V létě roku 1943 byla celá rodina přesunuta do Jefremova. Malý Josef zde navštěvoval školu, učil se střílet, ale také pomáhal raněným, sháněl dříví na topení apod. Následně se Josef Andres dostal přes Černovice, Humenné, Poprad a Kroměříž až do Prahy, kde se zúčastnil slavnostní přehlídky na konci války. Otec dostal do správy obuvnickou dílnu v Broumově, která mu však byla v roce 1949 zestátněna. Josef Andres mladší se vyučil elektrikářem, v 50. letech absolvoval vojenskou službu v Pardubicích. Zemřel 20. května 2013.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
