Bohuslav Anděl

„Já jsem opravdu byl šťastný, že jsem se dožil konce. My jsme nevěděli radostí, co dělat, protože válka je to nejhorší, co může existovat. Protože tam padají lidi, kteří nic nezavinili. Kteří jsou jenom proto, že je někdo posílá, že je někdo nutí. To je to nejhorší, co může být, válka. Páni se rozhodnou, udělají mezi sebou válku – a ten obyčejný člověk jde a nechá tam život. Zadarmo, za nic.“

„My jsme šli zespod a Němci nás měli jako na dlani: byla mlha, potom mlha najednou šla pryč a oni nás měli jako na dlani. A když spustili palbu, tak si vzpomínám, že byla taková malá dírečka, malinký zákop, tak se mně zdálo, že se do něj vlezu. A to jsem takto vykoukl a viděl jsem, jako když sekáte kosou, tak to padalo, ti koně a ti lidi. Je to hrozný.“

„Naše vesnice si vždycky vyžádala u polské vlády, abychom mohli mít českého učitele. Měli jsme sice jen čtyři třídy, ale vždy českého učitele. Potom mě otec dal do české matiční školy v Ludsku. Byl jsem ubytovaný u strýce, který tam měl řeznictví. Cítili jsme se být Čechy. Nikdy jsme se nemuseli za to, že jsme Češi, stydět. Vždycky jsme měli navrch nad těmi všemi ostatními národnostmi, které tam žily.“

„Byl minometní zákop, a zrovna do něj upadla mina. A tam byli lidi, kteří plakali a prosili: ,Dobij mě, dobij mě.‘ On dostal do břicha a trčely mu střepiny v zádech. A on prosil: ,Dobij mě, dobij mě, ať se netrápím.‘ A to víte, že to nemůžete udělat. Můžete nejvíc udělat, zabalit ho, a jestli je možnost, ho dopravit dozadu. Takže to bylo těžké. Proto vám říkám, když byl konec války, tak jsem říkal, že to je nejlepší den v mém životě, že jsem se dočkal konce války. Já jsem s tím nepočítal. Brácha přišel o pravou ruku a já jsem mu záviděl. Protože jsem si myslel: On se dostane pryč a zůstane živ, a já nemám naději. Takový jsem měl pocit.“

„Ke vstupu do války nás vedlo vlastenectví. My nejenom, že jsme šli do Svobodovy armády, ale brali jsme také s sebou to, co nám ještě fronta nevzala. Přes nás šla fronta dvakrát, Němci a pak zase zpátky, a nikdo nás nešetřil. Co nám fronta nevzala, tak to jsme brali s sebou ještě do armády. Já třeba jsem bral jednoho koně. Ani jsem to nikam nezapisoval, ani jsem za to nic nedostal. A brali jsme s sebou, co jsme mohli. To víte, když jsme přeci jen slyšeli to české velení, důstojníky, tak jsme byli rádi, že můžeme být v československé Svobodově armádě.“

„Já jsem v Dubně vystoupil z vlaku a tam byla taková vesnička, kde jsem měl tetu. Tak jsme šli, já a můj starší brácha, k tetě a tam jsme přenocovali. Ráno teta zapřáhla koně – tam jiná doprava nebyla – a vezla nás k nám. A tam jsme se v půli cestě setkali, představte si, co to bylo za setkání. To se nedá povídat. Ale přišel jsem domů a hned přišli v noci banderovci. A žádali můj oblek, abych jim dal. A čepici a opasek a vojenský oblek, co jsem si přivezl, abych jim dal. Já jsem spal v pokoji a oni si nebyli jistí, tak do pokoje ani nešli a manželka jim to dala. A tak šli pryč.“