„V roce 1988 tam [do Okrouhlice] přijel Václav Havel, protože se znal s mojí sestřenicí Vendulou Císařovskou, tenkrát Halounovou, přijel k nim na návštěvu. A v tu chvíli my jsme byli u táboráku, Václav Havel tam přišel a její tenkrát přítel, manžel ještě ne, Petr Císařovský se tam hodně opil. A chudák Václav ho podpíral a vedl ho domů. Dnes je tam elektrárna a proudí tam voda, ale tenkrát tam bylo slepé rameno [Sázavy], do kterého vedl odpadní kanál. Na vrchu byla voda, ale jinak tam bylo plno fekálií. A Václav Havel přepadl přes nízký plůtek a začal se topit v těch fekáliích. A Hudba Praha, která tam byla přítomna, mu poskytla pomoc, vytáhli jsme ho z vody ven. Takže Hudba Praha zachránila Václavu Havlovi život.“
„Já jsem se hodně kamarádil s takovou partou v sedmdesátých letech, Vráťa Brabenec, Zbyněk Benýšek, Vlasta Třešňák. Hodně jsme se stýkali a chodilo se do vinárny U Ježíška. A v téhle partě, kdy jsem ještě chodil na konzervatoř, jsem podepsal Chartu. To byla druhá vlna. A u Petra Uhla se sbíraly podpisy. Já jsem to samozřejmě doma řekl. Máma se zděsila, protože už věděla, co ti komunisti umějí. A moje sestra studovala na střední, a tak mě [máma] dost tvrdým nátlakem donutila, abych ten podpis odvolal. Já už jsem pak Chartu nikdy nepodepsal, i když jsem měl tisíc příležitostí to udělat. A je pravda, že ten podpis jsem tam neobjevil. Byli jsme u Uhlů doma, máma mě tam dovedla a já jsem musel prohlásit, že tedy odvolávám svůj podpis, což byla hrozná situace a pak jsem se s těmi kamarády už moc nemohl potkávat.“
„Získal tam takový malý byteček, to už byl zasloužilý umělec v šedesátých letech, tak mu ho národní výbor dal. Já jsem mu trochu posluhoval, protože tam netekla pořádně voda, tak jsem mu ji nosil, nákupy, obědy a tak dále. A on mi za to dával... vlastně kapesné. A při různých svátcích, o Vánocích třeba, nebo když byla nějaká příležitost, k nám chodíval. A moje babička, a později to po ní zdědila moje matka, byla dobrá kuchařka a on miloval dobré jídlo. Přišel k mámě a říkal: 'Co kdybych koupil kachnu? Tady máš na kachnu.' A ona ji pak upekla. Měl tam i další příbuzné a spřízněnou rodinu. Jmenovali se Nohovi a paní Nohová byla taky vyhlášená kuchařka. Ale k nám chodil ještě asi z jiného důvodu, protože si s mámou a s tátou mohl popovídat o výtvarných věcech a to ho samozřejmě bavilo.“
Michal Ambrož se narodil 23. ledna 1954 v Havlíčkově Brodě. Až do maturity na čáslavském gymnáziu žil v blízké Okrouhlici. Oba rodiče byli výtvarníci a od mládí členy Komunistické strany Československa (KSČ), kteří jako „reakcionáři“ museli na začátku normalizace stranu opustit. Dědeček z otcovy strany, František Ambrož, byl členem generálního štábu armády. Po německé okupaci se angažoval v odbojové organizaci Obrana národa. V roce 1942 ho nacisté popravili. Z matčiny strany byl prastrýcem Michala Ambrože proslavený malíř Jan Zrzavý, který rodinu v Okrouhlici často navštěvoval. Po jeho smrti bydlel pamětník řadu let v Zrzavého bytě v Praze, kde absolvoval konzervatoř v oboru klasická kytara, ale už během studií ze začal věnovat elektrické kytaře. V roce 1978 podepsal Chartu 77, ale podpis na nátlak své matky Boženy Zrzavé odvolal. Své postoje vůči komunistickému režimu ale nezměnil. V roce 1980 založil legendární novovlnnou skupinu Jasná Páka. Její rozlet ukončil článek v týdeníku Tribuna „Nová vlna se starým obsahem“, který kritizoval řadu rockových kapel pro jejich „nesocialistický“ a „vulgární“ projev, Jasnou Páku třeba kvůli sexuálnímu podtextu písničky „Špinavý záda“ nebo kvůli názvu skladby „Pal vocuď, hajzle“. Skupinu tak postihl zákaz. Pod novým názvem Hudba Praha ale po necelém roce obnovila kapela vystupování a paradoxně se víc politicky radikalizovala. V roce 1988 zachránil Michal Ambrož s dalšími členy skupiny před utonutím Václava Havla. Po revoluci koncertoval s Hudbou Praha i občasnou Jasnou Pákou dál a angažoval se na protikomunistických akcích. Poslední koncert odehrál 21. srpna 2022 na pražském Výstavišti. Michal Ambrož zemřel 31. října 2022.
Začátky Jasné Páky s tehdy pro novou vlnu typickými černými brýlemi. Zleva Michal Ambrož, David Koller, Markéta Vojtěchová Ambrožová, Ivana Fraňová, Jan Ivan Wünsch a Bohumil Zatloukal, 1981
Začátky Jasné Páky s tehdy pro novou vlnu typickými černými brýlemi. Zleva Michal Ambrož, David Koller, Markéta Vojtěchová Ambrožová, Ivana Fraňová, Jan Ivan Wünsch a Bohumil Zatloukal, 1981
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
