Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

ak. malíř Jiří Altmann (* 1942  †︎ 2023)

• narozen 28. ledna 1942 v Praze, rodina žila po válce pět let v Ústí nad Labem

• v letech 1960–1966 studoval Akademii výtvarných umění, během studií se zaměřil na dřevořez a dřevoryt

• roku 1968 emigroval do západního Německa

• v letech 1968–1971 pracoval v západoněmeckém nakladatelství Girardet

• roku 1971 návrat do Československa

• jeho hlavním zdrojem příjmů se za normalizace stala restaurátorská činnost

• po revoluci aktivním členem obnoveného sdružení Hollar

• zemřel 8. června 2023 v Berouně

Příběh českého grafika Jiřího Altmanna (narozeného 28. ledna 1942 v Praze) jako by šel proti proudu nebo jaksi mimo něj. Odráží to jeho volba dřevořezu a dřevorytu – technik, které byly už v době jeho studií spíše okrajové a dnes jsou možná některými vnímány téměř jako anachronické – a jeho postavení mimo dobová uskupení a umělecká hnutí, nezájem o obchod a komerční prezentaci i fakt, že zatímco nespočet Čechoslováků se na začátku 70. let snažil emigrovat z Východu na Západ, oni s manželkou se vrátili ze Západu na Východ.

Z Prahy do Ústí a zpět

Jiří Altmann se narodil do rodiny železničního stavitele Františka Altmanna a hudebnice Jiřiny Altmannové, rozené Petršové. Za války bydleli Altmannovi na Strossmayerově náměstí a k Praze se váží též nejranější pamětníkovy vzpomínky: když vypuklo povstání a rozkřiklo se, že německé jednotky vraždí civilisty, maminka Jiřího s bratrem Františkem, o pět let starším, ukryla do hromady uhlí ve sklepě. Po osvobození děti nejdříve důkladně umyla, teprve pak se směly jít dívat na příjezd Rudé armády.

Nedlouho po válce se rodina přestěhovala do Ústí nad Labem. Spojenecké bombardování v Ústí těžce poškodilo nádraží a tatínek jako železniční stavitel se podílel na jeho rekonstrukci. Byla to zvláštní doba: kolem města se povalovaly patrony, helmy, zbraně a vojenská vozidla, a když chlapci chodili na hrušky, šplhali k nim po tancích. V pohraničí tehdy ještě žili Němci a jedna německá žena pomáhala mamince s prádlem. Maminka jako profesionální pianistka v severních Čechách hodně koncertovala, vyučovala hru na piano a vedla místní lidovou školu umění.

Po pěti letech byl tatínek povolán do Prahy na ministerstvo dopravy a rodina se opět stěhovala. Zpětně viděno to pro Jiřího, jenž tehdy chodil do třetí třídy, velké štěstí – začala se totiž u něj projevovat nedoslýchavost, což se v metropoli dalo řešit přestupem na jedenáctiletou školu pro děti se sluchovými problémy. V Ječné ulici pak absolvoval základní i střední školu.

Další výhoda hlavního města spočívala pro Jiřího v tom, že se u něj ukázal výtvarný talent a v Praze mohl docházet na soukromé hodiny. Jiřího mentorem se stal profesor Antonín Landa. V jeho branickém ateliéru se naučil malovat a kreslit tak dobře, že v roce 1960 udělal hned napoprvé přijímací zkoušky na Akademii výtvarných umění.

Puštík hledá Grafika

Na akademii se Jiří Altmann seznámil s nejrůznějšími grafickými technikami. Začínal jako litograf, zlom však přišel v momentě, kdy mu Miroslav Černý ukázal dřevěnou desku. „Dřevo jako materiál a práce s ním mě chytly tak, že jsem pak už o ničem jiném nepřemýšlel,“ dosvědčuje pamětník.

Zlomový bod v příběhu Jiřího Altmanna nastal v letech 1966–1968, kdy dokončil studia a potkal svou pozdější ženu Janu, roz. Schlichtsovou. Ona jako loutkoherečka na začátku srpna 1968 odjela do Essenu na angažmá v divadle Hohensteiner Puppenspieler, zatímco on měl v Bielefeldu, taktéž v západním Německu, slíbenou výstavu. Situace se dramaticky změnila s invazí. Jana se asi po týdnu přes příbuzné dozvěděla, že Jiří „odjel na dovolenou do Rakouska“, což bylo kódované synonymum pro emigraci. Neuměl pořádně německy a neměl peníze, ale podařilo se mu protlouct se přes Vídeň a Norimberk do Frankfurtu. Po cestě mu pomohli maďarští uprchlíci z roku 1956, pracovníci Armáda spásy a „Bahnhofsmission“ nebo česky mluvící Rom, který jej část cesty vezl. Nedalo se spojit přímo, například telefonem, ale naskytla se jiná možnost: „V té době jsem Janě říkal Puštíku. A ona nechala hlásit Deutsche Welle česky: ‚Puštík hledá Grafika. Ať se ozve.‘ Tomu žádná špionážní společnost nemohla rozumět. Brácha se ženou byli tehdy ve Finsku a slyšeli to. A věděli, že jí tak říkám. A věděli, o co jde. Tak se tam ve Finsku řehtali!“ směje se Jiří Altmann.

Báječná léta v Essenu

Po několika bláznivých dnech a více než tisíci kilometrech se Jana Schlichtsová a Jiří Altmann přece shledali. Štěstí je potom v Essenu provázelo dál: vedoucí loutkového divadla, kde Jana Schlichtsová působila, se znal s bývalým ředitelem litvínovských chemických závodů Jensem Neubertem. On a jeho manželka se v Janě Schlichtsové a Jiřím Altmannovi zhlédli, protože se narodili ve stejné době jako syn a dcera, o něž za války přišli. S jistou mírou nadsázky by se dalo říct, že je přijali téměř jako adoptivní rodiče.

Neubertovi měli za sebou zvláštní a pohnutý příběh: on býval za války členem NSDAP, ale k zajatcům, kteří v litvínovském závodě pracovali, se choval stejně jako k Němcům. Kvůli tomu, ale i vzhledem ke své odbornosti mohl zůstat v Československu. Po komunistickém převratu se nicméně rozhodl pro odchod do Jugoslávie a v dnešním Slovinsku vedl výstavbu chemické továrny. Pak se s manželkou přestěhovali do Essenu a on pracoval na lince důvěry pro mladé lidi, kteří uvažovali o sebevraždě.

Jens Neubert pomohl Jiřímu Altmannovi vyřídit úřední formality a dohodil mu zaměstnání v mediálním koncernu, jenž měl koncem 60. let přes dva tisíce zaměstnanců. Tak se Jiří Altmann dostal do nakladatelství Girardet: jako grafik zpracovával inzerci pro firmy. Zvlášť cenné pro něj bylo typografické know-how, které mu předtím scházelo. Navíc se naučil pořádně německy. Práce mu šla rychle od ruky, bavila ho a zajišťovala mu solidní příjem.

Po roce se konala svatba a přibližně v téže době se zlepšila finanční situace i u Jany Altmannové, jež se stala učitelkou výchovné dramatiky na Vyšší sociálně pedagogické škole.

V západním Německu se novomanželům vedlo skvěle: měli kolem sebe vzácné lidi, kteří je všestranně podporovali. Práce je naplňovala. Mohli svobodně cestovat po celé Evropě za uměním i turistikou, čehož maximálně využívali. A přesto je to táhlo domů… V Čechách měli příbuzné. A když syn Jiří začínal mluvit, v dětském žvatlání šlo rozpoznat vliv němčiny, což tatínkovi vadilo. Možná poslední kapka pro Jiřího Altmanna přišla v momentě, kdy německá babička při pohledu na chlapečka v kočárku zálibně pronesla „Deutschland braucht Soldaten“, tedy „Německo potřebuje vojáky“.

Návrat do normalizační reality

Altmannovi se tedy rozhodli pro zpáteční cestu – kuriózně v době, kdy z Československa lidé prchali, jak jen mohli. Na Západě byli legálně, a tak návratu nic nebránilo. Do Prahy přijeli 1. května 1971. Litovali někdy toho, že se vrátili? „Nikdy. Protože co jsme na Západě chtěli vidět, jsme viděli,“ odpovídá bez zaváhání pamětník.

První léta po návratu byla ovšem pro Jiřího Altmanna krušná. „Měl jsem pocit, že mi ujely všechny vlaky. Že jsem sám. Že se se mnou nepočítá,“ líčí. Byl na volné noze, a proto zranitelný. Kromě nálepky emigranta mu přitěžovalo také to, že jako nestraník neměl přístup k velkým zakázkám. V prodejnách Díla, které mělo monopol na domácí trh s uměním, mohl navíc prodávat jen určité množství grafik. Nějakou dobu byl přijímán jen do kolektivních výstav. Z prodeje vlastních prací se zkrátka neuživil a domácnost finančně táhla manželka.

Jiří Altmann nesehnal dokonce ani ateliér. S manželkou se domluvili, že si jej postaví v Černošicích. Háček ovšem spočíval v tom, že musel postavit bytovou jednotku, a tak vybudoval celý dům. Původně stavbu plánoval na tři roky, ale stavěl svépomocí a sám také sháněl materiál. Opatřoval si jej z domů v centru Prahy, jež se demolovaly kvůli výstavbě magistrály. Práce se tedy výrazně protáhly.

Umělcem v Husákově Československu

V 70. letech se karta pro Jiřího Altmanna začala alespoň trochu obracet: v roce 1972 byla ministerstvem kultury vypsána výtvarná soutěž na téma vypálení Lidic. Dřevořez, ve kterém Jiří Altmann využil dřívější studii manželky, jej pomohl alespoň trochu vrátit do povědomí. O dva roky později dostal cenu za soutěžní práci na zadané téma Slovenského národního povstání. Díky tomu jej začaly registrovat ministerstvo, Svaz českých výtvarných umělců nebo Český fond výtvarných umělců.

Další možnosti menšího výdělku, prezentace nebo cestování mu nabízely výstavy v říčanském jednotném zemědělském družstvu (JZD), reciproční návštěvy umělců z Československa a Sovětského svazu nebo třeba jednorázové prémie udělované svazem za účast na armádním cvičení. Šlo však jen o dočasné, jednorázové, krátkodobé záležitosti. Stálejší příjem získal Jiří Altmann díky kamarádům tesařům – ti mu dohodili restauraci historických vrat na Vyšehradě. Zakázka vyšla k oboustranné spokojenosti. V restaurování historických vrat či soch pak Jiří Altmann pokračoval a dlouhodobě představovalo jeho hlavní výdělečnou aktivitu.

Přátelé ze Západu

Ačkoli Jiří Altmann v sebeprezentaci nevynikal – což sám přiznával a což se odrazilo i na příklonu k restaurování –, jako grafika si jej našli sběratelé ze Západu. Osobně jej vyhledal třeba majitel reklamní agentury a milovník dřevořezu z Kolína nad Rýnem Siegfried Münz a nabídl mu ve svém domovském městě výstavu. Díky kulantně napsanému pozvání i pozornostem, jimiž Siegfried Münz nešetřil, aby si naklonil pracovníky a pracovnice Art Centra, jež zprostředkovávalo prodej uměleckých děl do zahraničí, se nejenže výstava uskutečnila a Jiří Altmann se mohl zúčastnit vernisáže, ale Siegfriedu Münzovi se dokonce podařilo prodlužovat výjezdy Jiřího Altmanna do západního Německa až do své smrti.

Několik let po povýšení západoněmecké obchodní mise v Praze na velvyslanectví navštívil manžele Altmannovy další vzácný host: diplomat Wolfgang Scheuer, který se měl v roce 1981 stát kulturním atašé. Z prvního setkání se zrodilo přátelství, a protože Jiří Altmann budoval rodinný dům v Černošicích, návštěvy se někdy spojily s broušením fošen, do nějž se Wolfgang Scheuer nadšeně zapojil.

Naštěstí jsem nikdy nebyl sám

Sametovou revoluci Jiří Altmann uvítal, ale některé její dopady vnímal s rozpaky. Zvlášť těžce nesl, že se z něj najednou stal živnostník, o což nikdy nestál a pro což neměl předpoklady. „Najednou nám zrušili svazy, fondy, prodejny Díla… Co to pro mě znamenalo? Žádnou oporu. Žádnou ochranu. Nic. Byli jsme najednou podnikatelé. To je jiný přístup k životu, ke všemu. Z umění se tím stává ekonomická záležitost.“

Krátce poté jej roku 1991 zasáhla osudová rána, když se mu při autonehodě zabil syn. Později zemřeli Jiřímu Altmannovi bratr (2013) a manželka (2021). Naštěstí, jak připomíná, nikdy nebyl sám a při natáčení s láskou a opakovaně mluvil o přátelích, kteří mu byli stále nablízku. Také s jejich přispěním si i v době natáčení (2022) uchoval nadhled, humor, přátelskou povahu i zájem o umění. Takříkajíc do svých posledních dní byl aktivním členem Sdružení českých umělců grafiků Hollar a výtvarně tvořil. Zemřel 8. června 2023 v Berouně.

Dedikace: Tento výstup vznikl v rámci zastřešujícího projektu Specifického vysokoškolského výzkumu 2023 – 260672 řešeného na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.

Afiliace: Vít Pokorný (Univerzita Karlova, Filozofická fakulta)