RNDr., CSc. Vladimír Albrecht

„Tak holt takový obrázek, syn odvádí svého otce do komunistického kriminálu, tak já jsem ho doprovázel tam. Otevřely se dveře a bachaři všichni... bezmála jako: ,Pojď, ty starej brachu!‘ Byli spokojení, že se to na minutu přesně... No a já si pamatuju... teda ne pamatuju, za to se stydím i teď, že jako co měl dělat tehdy já nevím - sedmnáctiletý kluk? Měl jsem vzít železnou tyč a začít je tam mlátit, nebo co jsem měl dělat? Zkrátka z tohohle napětí, že se nedá dělat vůbec nic, a v člověku se to svářelo, tak jsem nebyl schopen, když se ta vrata - tam byla taková vrata, která se pomalu otvírala, bezmála jak v krematoriu, když se to zavírá a pak se to na poslední chvíli otevře, tak tam mi ještě takhle jeden mával, tak cynicky, jako že je to teda pěkná legrace, když jako odcházím. Já si pamatuju, že jsem prostě dostal hrozný záchvat. Brečel jsem, že jo, ale nemohl jsem dělat nic, tak jsem se toulal dvě hodiny, než mi oschly oči.“

„No a když jsme se s dědou vrátili z Vyšehradu, tak před barákem stálo několik Tatraplanů, to byl tehdy takový vládní vůz. Tam chodili lidi v kožených kabátech a prostě vynášeli stohy papírů všelijakých, nakládali to do těch Tatraplanů. My jsme s dědou chtěli jet, bydleli jsme ve čtvrtém patře, chtěli jsme jet nahoru výtahem, ale to nešlo, protože ten výtah oni plně okupovali. Tak děda, který už byl v té době věkovitý, tak prostě mu to trvalo dlouho. Když jsme vylezli, tak se ukázalo, že ti lidi... u nás byly otevřené dveře a ti lidi vynášeli věci z našeho bytu. Táta tam měl řadu všelijakých spisů, knih, tak tohle všechno, prostě úředník Ministerstva zahraničních věcí, nebo pracoval taky na statistickém úřadě. Tak tohle všechno oni brali a všechno to nosili dolů. Tak já se pamatuju jenom na to, že jsem tohle nemohl stále pochopit. Furt jsem se ptal, kde je táta, protože už to byla ta doba, kdy on normálně z té práce přicházel domů. Táta tam už nebyl.“