Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Já jsem byl rtuť – všude jsem musel být, všecko jsem musel vidět.
narodil se 18. 10. 1911 v Lelekovicích
vystudoval Lékařskou fakultu Masarykovy univerzity v Brně
vojenskou službu absolvoval v letech 1937–1939 jako lékař
angažmá ve II. odboji
v letech 1949–1951 vězněn za údajný pokus o překročení hranic
od roku 1956 opět pracuje jako zubař, roku 1968 byl rehabilitován
aktivní sportovec a organizátor sportovního a spolkového života
Pan Albrecht se narodil jako jedináček 18. 10. 1911 v Lelekovicích. Jeho otec byl drobný zemědělec, matka v domácnosti. Rodina měla malé hospodářství. Po absolvování základní školy v Lelekovicích chodil pan Albrecht na gymnázium v Brně-Králově Poli a LF MU v Brně, studia zakončil roku 1937. Otec byl po operaci ucha zproštěn vojny, takže za první světové války nemusel narukovat. „Vždycky jsem měl radost, když mi otec přinesl párek nebo pomeranč z Brna, poněvadž takové věci tehdy nebyly k dostání.“ Na (české) základní škole byl jeho učitelem „dobrý vlastenec“.
Odmalička byl členem Sokola, účastnil se i sokolských sletů, ať už jako cvičenec nebo lékař. „Do střední školy do kvarty jsem byl mizerný student. Ale měl jsem přísného otce a druhou polovinu střední školy a později jsem byl student výborný. A velký sportovec a fanda.“
V roce 1937, kdy dostudoval lékařskou fakultu, byl pan Albrecht ihned povolán na vojnu. Prošel důstojnickou školou v Praze (s vynikajícími výsledky) a posléze sloužil v Opavě ve vojenské nemocnici. Mobilizace ho zastihla jako šéflékaře v Ostravě. „Šli jsme, mám dojem, do Hrabyně, a tam ty Němci do nás začali střílet. Já byl na konci, tak jsem to neodnesl, ale padli čtyři vojáci.“ Sám sebe charakterizuje jako dobrého vojáka.
„K druhé mobilizaci jsem nastoupil… To jsem byl nemocnej, a poněvadž jsem znal svoje mobilizační zařazení a měl jsem po operaci kýly, tak jsem se honem prohlásil za zdravého a šel jsem do Poličné (u Olomouce), mám dojem. To byl tankový oddíl.“ Za pomoci manželky vzpomíná pan Albrecht na padlé a během války zabité kolegy.
První chvíle po obsazení republiky Němci byl doktorem ve vojenském pracovním táboře, který budoval Baťův kanál v Otrokovicích. „Já jsem sloužil i za Němců. My jsme museli odevzdat zbraň a byl jsem ve vojenském pracovním táboře v Otrokovicích, dělali jsme ten Baťův kanál.“ Nešlo o vládní vojsko, ale o dosluhující vojáky; manželka pana Albrechta vzpomíná na podobné vojáky v uniformách, které v té době vídala při cestách vlakem z Lelekovic na stavbě trati.
Ještě v roce 1939 začal pan Albrecht pracovat v nemocenské pojišťovně, kde zůstal až do konce války.
Okamžitě po okupaci se zapojil do odboje (z rozhovoru není jasné, jestli jeho skupina patřila do Obrany národa – pan Albrecht to popírá, ale některé indicie tomu nasvědčují). Počátky skupiny, v níž působil, sahaly ještě do doby předválečné. Těsně po obsazení byl však zatčen podplukovník Goldman, jedna z důležitých osob, a skupina se rozprchla. „Ten padl, ten byl zatčen, doktor Goldman… A někteří utekli do Beskyd a tak dále, no prostě se to rozprchlo.“
Pan Albrecht se nadále zaměřil na pomoc konkrétním lidem, kteří se ocitli v ohrožení. „Já jsem pracoval v pojišťovně a byl jsem vážená osoba, já jsem měl určitou moc, známosti.“ Například se mu podařilo uchránit jednoho mládence z Lelekovic od totálního nasazení, když dokázal umluvit nadřízeného Němce v pojišťovně. Ze svého postu mohl rovněž v případě potřeby udílet osvědčení o pracovní neschopnosti. Hovoří o velkém množství podobných případů – jedné ženě například nařízl dáseň u zubu, aby mohla prokázat pracovní neschopnost pro zánět okostice.
Oba manželé vzpomínají na stanné právo za nacistů, na heydrichiádu. Připomínají atmosféru všeobecného strachu.
Paní Albrechtová vzpomíná na poslední dni války: Lelekovičtí se dokonce chodili dívat na ostřelování Brna. „Mně to připadá dneska úplně blbý, co jsme dělali.“
Po únorovém puči roku 1948 potkala pana Albrechta velká rána v podobě znárodnění, v podstatě zabavení plně vybavené zubařské ordinace. Po roce 1949 přišlo zatčení za údajný pokus o útěk za hranice, i když se jednalo jen o výlet s děkanem brněnské právnické fakulty Vladimírem Kubešem u Karlových Varů během návštěvy u přítele ve Varech.„On to potvrdil u soudu, ale co bylo pozitivní, to nebylo braný v úvahu.“ U soudu sehrály negativní roli anonymní dopisy z národního výboru. „Ty mi zlomily vaz.“ Pan Albrecht se domnívá, že možná z Lelekovic byla hlášena už sama jeho cesta do Karlových Varů.
Při výslechu si sám přečetl kompromitující materiály na sebe samého – psalo se tam, že kazí mládež, je národní socialista, a to přesto, že nikdy nebyl v žádné straně… Z jiných formulací zaznívá výrazný motiv, totiž závist ostatních, např. „zištný, sobecký maloměšťák“. Paní Albrechtová dodává: „Život na vesnici byl tehdy hroznej, proto my jsme si taky postavili tenhle domek.“
Pan Albrecht se snažil u soudu naznačit, že šlo o „trojlístek jeho, Kubeše a jeho manželky“, která se výletu také zúčastnila. Soudce mu na to řekl, že je „protistátní živel a kurvař“.
Během dvou let prošel vězeními v Chebu, Brně, na Pankráci, v Blansku, chvíli pobýval i ve věznici v Uherském Hradišti, kde sloužil Alois Grebeníček, nechce však o něm mluvit. Vzdělání pana Albrechta využili ve vězení a zařadili jej na vězeňskou ošetřovnu (v Brně na Cejlu, v Uherském Hradišti). „Viděl jsem tam chodit vězně s kulama na noze, to byli takzvaní útěkáři. Já na ošetřovně jsem nesměl mluvit s těma pacientama. Oni se snažili mi dát moták, ale pro mě to bylo hrozně nebezpečný.“ Určitý šlendrián ve vězení dokumentuje historka, kdy při odvolávacím řízení nemohli pana Albrechta najít, když ho předtím museli nechat na nějaké cele. Aspoň se dověděl, co nového se ve věznici děje... Ve vězení strávil podle svých slov dva roky a osm dní. Vedle trestu odnětí svobody přišel také o majetek, doktorát a ztratil občanská práva
Ve vězení se setkal s „protektorátními vězni“ – lidmi zavřenými za kolaboraci. „Oni měli větší privilegia než ti noví političtí vězni.“
Pan Albrecht předstíral „úzkost ze čtyř stěn“, takže byl odeslán do Oslavan do dolu. Zpočátku fáral, poté byl přidělen na výpomoc – „jako běhač k předsedovi KSČ toho dolu. To byl lenoch až na půdu, ale hodnej člověk. Já jsem se měl taky dobře, poněvadž jsem měl v 10 hodin mlíko.“
Po propuštění musel pracovat jako elektrikář „…pro montáž vysokého napětí. Já jsem se vyučil elektrikářem a nakonec jsem na tej přehradě dělal vedoucího montéra.“ Až po milosti z roku 1956 se mohl vrátit k práci ve zdravotnictví. Pan Albrecht byl rehabilitován v roce 1968.
„Veliký zklamání pro mě bylo, že inteligence, která žije v Lelekovicích, že nebyl člověk, aby napsal článek... Přece jenom, byli to kamarádi. To bylo hanebný. Ti, co se nejvíc proti mně exponovali v době mého soudu, byli moji bývalí kamarádi.“
V dobách normalizace pracoval jako zubař, mohl tedy vykonávat to, co uměl, co měl vystudované – hlavně v Jindřichově Hradci (Strmilově), pak v Benátkách nad Jizerou, v Horním Slavkově, ve Svitavách, na Slovensku… „Prostě kde bylo volný místo, tam jsem šel“. To platilo i pro důchodový věk, kdy pracoval jako zástup apod. dle potřeby.
„Byl jsem ve všech možnejch spolcích – tělovýchovnejch, lékařských – co existují. Jenom jsem nebyl myslím u veslařů a takových. A u komunistů.“ Osobně se znal např. s hokejisty Zábrodským a Konopáskem, organizoval hokejový život – za války hrála v Lelekovicích přední mužstva, pan Albrecht se pokoušel domluvit i utkání se švýcarským mužstvem. „Já vám říkám: ve sportu já jsem byl kdosi. A oni potom po mně plivali. Já jsem byl v Praze v předsednictvu ledního hokeje!“ Paní Albrechtová se smíchem vzpomíná, jak se sháněly jitrnice na pohoštění pro hokejisty.
Angažoval se též v turistice, odbíjené, Sokole, mimo jiné i v životě a výstavbě obce, zasloužil se o několik sportovních hřišť, v letech 1958–1961 se mu podařilo zorganizovat brigádnickou výstavbu rozhledny na Babím lomu. „U toho Babího lomu byl největší problém s dopravou materiálu, který se podával živým řetězem. Maltu v kýblech si podávalo až 250 brigádníků, ale nadšení postupně opadalo a zůstalo nás pět. Zajímavý ale bylo, když se dostavěla rozhledna, jak bylo najednou hodně uchazečů o to, kdo ji stavěl.“
Ve svých 96 letech je stále vitální a ochotný vyprávět své zážitky.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Vlastislav Janík)