Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeněk Albert (* 1927)

• narozen 29. června 1927 v Prostějově

• v roce 1945 nasazen na kopání protitankových zákopů na Hranicku

• s kamarády v roce 1947 založili v Prostějově protikomunistickou odbojovou skupinu

• tiskli a roznášeli protirežimní letáky

• v říjnu 1952 odsouzen na 5 let vězení

• v nápravně pracovních táborech na Jáchymovsku a Slavkovsku

• 13. července 1957 propuštěn

• horník v uhelných dolech na Ostravsku

• v roce 2016 žil v Prostějově

V roce 1949 skupina mladých mužů v Prostějově založila protikomunistickou odbojovou skupinu. Mezi její členy patřil také Zdeněk Albert. Tiskli a šířili protirežimní letáky a tiskoviny a chystali se na přechod hranic. V roce 1952 je však zatkla StB a v říjnu téhož roku Zdeňka Alberta poslal státní soud za velezradu na pět let do vězení. Tyto roky života pak strávil v nápravně pracovních táborech u uranových dolů na Jáchymovsku.

Bez otce

Zdeněk Albert se narodil 29. června 1927 v Prostějově jako třetí dítě Leoše a Františky Albertových. Svého otce si ale nepamatuje, protože zemřel, když mu byly čtyřech roky. Jako legionář utrpěl v první světové válce těžké zranění hlavy, z něhož měl nejen fyzické, ale také psychické následky. Zemřel v průběhu léčby na psychiatrické léčebně v Kroměříži. Matka pak musela sama uživit tři děti. Zdeněk Albert vzpomíná, že je podporovali příbuzní i místní farář, který rodině finančně přispíval a dětem rovněž zařídil zdarma obědy v klášteře.

Válečná léta

Když bylo Zdeňku Albertovi dvanáct let, vypukla v Evropě druhá světová válka. Chodil tehdy do školy v Prostějově a vzpomíná, že mezi jeho spolužáky patřili také dva židovští chlapci Arnošt a Valter Glückovi. „To byli zajímaví lidé. Psali si dobré skutky. Třeba když někomu půjčili gumu nebo tužku,“ dodává pamětník, který s dalšími dětmi Glückovy často navštěvoval doma. Byli prý velmi štědří a často brávali chudé děti k obědu. Tak jako všechny Židy z Prostějova je ale v roce 1942 transportem odvezli do Terezína a následně do dalších koncentračních táborů, v nichž Valter a Arnošt Glückovi zahynuli.

Starší bratr pamětníka Karel musel za války na nucené nasazení do Německa, z něhož se vrátil až po osvobození. Zdeněk Albert se tehdy učil u prostějovské textilní firmy Rolný. Nucenému nasazení se nakonec také nevyhnul a na sklonku druhé světové války ho poslali budovat protitankové zákopy na Hranicku. Těsně před příchodem sovětské armády se vrátil domů. Poslední dny války pak s matkou a sestrou prožili ukrytí ve sklepě.

Z armády do odboje

Krátce po válce Zdeněk Albert dobrovolně vstoupil do národní stráže. Následně absolvoval důstojnickou školu v Olomouci a v Zábřehu a pak ho jako instruktora poslali do Frývaldova (od roku 1947 Jeseník). Nejhůře vzpomíná na setkání se sovětskými vojáky, po nichž přebírali kasárna. „Byli nekulturní. Nechodili na záchod a dělali to přímo do postele.“

Působil pak rovněž v Šumperku, kde se stal dozorcem v internačním táboře umístěném v bývalé zemské robotárně. Se svou jednotkou doprovázel transport odsunutých sudetských Němců do americké okupační zóny Německa. Vypráví, že se k Němcům chovali slušně a během každého zastavení jim přinesli čaj. „Když jsme přijeli do Domažlic, přišel americký plukovník a styčný důstojník a ptali se Němců, jak s nimi bylo zacházeno,“ dodává pamětník.

V roce 1947 Zdeněk Albert ukončil službu v armádě. O rok později v únoru 1948 komunistická strana do svých rukou převzala veškerou moc ve státě. Zdeněk Albert měl protikomunistické přesvědčení, a tak s bratrem Karlem Albertem, Metodem a Karlem Janíčkovými, Karlem Rosmanem, Novotným, Hložkem a Šindelářem v Prostějově založili protikomunistickou skupinu. Později se k nim přidali další tři členové. Tiskli a šířili protirežimní letáky a tiskoviny. Další činnost ale nevyvíjeli, protože se část skupiny chystala na přechod hranic. Zdeněk Albert chtěl odejít za příbuznými do USA.

Došlo však k prozrazení skupiny a 13. května 1952 Zdeňka Alberta zatkli. Prošel výslechy na StB v Olomouci, během nichž s ním strážmistr Kravec mlátil o zeď, aby se přiznal k diverzní činnosti. Následujících pět měsíců strávil Zdeněk Albert ve vazbě v Olomouci, než byl 24. října 1952 rozsudkem státního soudu odsouzen za velezradu k pěti letům vězení, konfiskaci majetku, ztrátě práv občanských na dobu tří let a peněžnímu trestu 10 tisíc korun.

Pět let v uranových dolech

Po soudu Zdeňka Alberta odvezli na Jáchymovsko, kde ho zařadili do nápravně pracovního tábora Eliáš a přidělili mu vězeňské číslo A09049. Pracoval tam v úpravně vysoce radioaktivní rudy. „Neměli jsme vůbec žádné ochranné pomůcky,“ dodává pamětník. Později ho přeřadili do nápravně pracovního tábora Ležnice na Slavkovsku, kde v dolech těžil smolinec obsahující uran a poté do tábora Svatopluk. V roce 1955 byl poslán do tábora Mariánská, kde zažil vzpouru vězňů. Co ji vyvolalo, si již nepamatuje, ale vypráví, že vznikla živelně a vězni při ní osvobodili své kamarády z korekcí.

„Ráno přišel bachař a budil vězně. Vytlačili ho ven a začal hon na udavače. Byli tam taky lidi, co za neplnění norem byli za plotem, tak plot se rozlámal a volali, ať jdou s námi, a začal bordel. Bachař utekl za bránu a volal, ať se vrátíme. Nikdo se nevrátil,“ vzpomíná pamětník a dodává, že velitel tábora večer nařídil vojákům vzpouru potlačit. „Stříleli a vyhazovali nás ven z tábora, kde stála kuchyň. Pak už nebylo kam jít, tak se na protest začala zpívat hymna. To bylo všechno.“ Zdeňka Alberta sice zpočátku s dalšími desítkami vězňů označili jako organizátora vzpoury, ale nakonec byl obviněn jen z hrubého narušení kázně a pořádku.

Poslední měsíce trestu pamětník strávil v nápravně pracovním táboře Rovnost. Tam se 18. května 1957 stal svědkem podivné smrti pětatřicetiletého vězně Vladimíra Požára. Ten se během oběda dostal do ostré slovní potyčky s příslušníkem ostrahy a následně ho zavřeli do korekce. Asi za hodinu ho tam našli oběšeného. „Jak to mohl udělat. Když šel někdo do korekce, musel sundat opasek, tkaničky z bot. Jak by se oběsil, nevím,“ vypráví pamětník, který tehdy prohlašoval, že o jeho smrti nebude po propuštění mlčet. Velitel tábora ho za to nechal zavřít do korekce a pohrozil mu dalším rokem trestu.

Na bezmála pět let strávených v nápravně pracovních táborech nevzpomíná Zdeněk Albert vůbec dobře. Vypráví o nebezpečné práci v uranových dolech, při níž se stal několikrát svědkem smrtelných úrazů, o vysoce nasazených normách, za jejichž neplnění se opakovaně dostal do korekce. Vzpomíná také na neustálý hlad, zimu a nekonečné nástupy na shromaždišti v mokrých věcech. K tomu neustále psychické a fyzické terorizování a ponižování a zákaz návštěv rodiny. Vypráví ale rovněž, že v táborech se potkal se spoustou osobností. Nejvíce vzpomíná na Josefa Brykse, československého letce, vojáka a účastníka protinacistického odboje, který měsíc po pamětníkově propuštění zemřel v nemocnici uranových dolů Rovnost.

A zase do dolů

Zdeňka Alberta propustili 13. července 1957. Pět let v nápravně pracovních táborech u uranových dolů strávil i jeho bratr Karel. Rok se pamětník léčil z následků věznění. Nemohl pak najít žádné zaměstnání, a když už ho přijali, několikrát ho prý následně kvůli jeho politické minulosti propustili. Nakonec si našel zaměstnání jako horník v dolech na Ostravsku. Pracoval tam v černouhelných dolech Zárubek, Alexander a Staříč, kde 30. prosince 1976 došlo k výbuchu metanu. Zdeněk Albert si ten den zrovna vyměnil směnu s kamarádem. Kvůli špatnému odvětrávání při trhacích pracích došlo k výbuchu, při němž zahynulo 43 horníků. Muž, který si vyměnil směnu s pamětníkem, si z důlního neštěstí odnesl zranění s celoživotními následky.

Zdeněk Albert v dolech pracoval 30 let až do penze a i poté brigádně pracoval při údržbářských pracích na povrchu dolu Staříč. Celá léta žil po ubytovnách na Ostravsku, než se přestěhoval do Opavy a později na Prostějovsko. Třikrát se oženil a má jednu dceru Zdeňku. Jedna žena mu zemřela a dvě manželství skončila rozvodem. V roce 2016 žil v domě s pečovatelskou službou v Prostějově.