Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Walter Vincenc Albert (* 1926)

• narodil se 3. července 1926 v Praze

• vyrůstal v pražské německy hovořící rodině

• ve čtrnácti letech ho rodiče poslali do Rakouska

• krátce nato zatčen a vězněn

• poslán na práci u wehrmachtu

• s vojskem prošel celou Evropu až do zajetí Američany

• rodina po válce odsunuta z Československa

• vystudoval filmovou akademii v Německu

• stal se kameramanem

• v Austrálii se živil jako fotograf

• po smrti manželky vychoval dvě dcery

Walter Vincenc Albert se narodil 3. července roku 1926. „Vyrůstal jsem v Divadelní ulici v Praze, v domě se dvěma vchody naproti Národnímu divadlu.“ Otec pocházel z českoněmecké rodiny z Dolního Rychnova, v Praze vystudoval a stal se inženýrem. Pracoval jako konstruktér v kanceláři, kam ho Walter jako malý kluk chodil navštěvovat. „Maminka, Marie Jana Wagnerová, přišla do Prahy z Vídně, kde se narodila, za nějakým příbuzným a blízko Staroměstského náměstí měla obchod, kde vedla módní salón, později to bylo v Pařížské ulici,“ vzpomíná Walter Albert, který od svého kmotra dostal jméno Vincenc.

Šťastné dětství

V rodině se mluvilo česky i německy, jak to bylo normální v celé Praze, kde spolu vycházeli Němci, Češi i Židé. „Jednou jsme šli se školou kolem Stromovky na vycházku a vědělo se, že tam jezdívá na koni často na vyjížďku prezident Masaryk. Prodávali tam jeho fotografie a jednu mi na památku koupila moje učitelka,“ vybavuje si Walter Albert úryvek z dětství. „Měl jsem tak šťastné dětství, že jsem z něj pak čerpal celý život,“ vysvětluje, kde vzal sílu překonat nejtěžší období, která přišla s nastupujícím nacistickým režimem.

Kamarádství proti zákonu

Zprvu prý ničemu nerozuměl, nevěděl jako malý kluk, kdo je Hitler a co se děje, stejně jako většina lidí, kteří byli přesvědčeni, že jich se to netýká. Walter Albert se snažil nepřipouštět si rizika a přes zákaz se přátelil dále se svým nejlepším přítelem, který byl i s celou rodinou pro svůj židovský původ perzekvován a nucen nosit židovskou hvězdu. „My jsme se v Praze dobře vyznali, a tak nás Němci nemohli dostihnout, utíkali jsme krámky zadem přes různé uličky. Pak nás někdo spolu viděl a udal nás, řekli tatínkovi, že ještě jednou, a bude velký problém...“ Původně bohatá rodina přítele Kautských, která vlastnila dva automobily, přišla postupně o všechno, otec Waltera Alberta přišel o práci a živil se jako domovník a díky konexím ještě zajistil, aby mladý Walter nemusel na práce do Německa, kam ho chtěl příslušný úřad poslat. Nakonec však usoudil, že jeho synovi bude lépe v Rakousku, které však tenkrát bylo součástí německé třetí říše.

Ve válce od patnácti let

„Jenže to se tatínek velmi mýlil, bylo to tam naopak mnohem horší. Nerozuměl jsem němčině nových spolužáků a považoval všechny za blbce.“ Navíc také nahlas prohlašoval, že Československo se mělo vojensky bránit okupaci. Následovalo zatčení a uvěznění, v pouhých patnácti letech ho odveleli na práce k wehrmachtu, pro nízký věk nemohl nastoupit vojenskou službu. „Kopali jsme zákopy, dostal jsem se s dělostřeleckou protileteckou obranou až do Normandie a pak na jih Francie.“ Na hranicích se Španělskem mu starý sedlák nabízel, že mu pomůže utéci, ale nakonec to neudělal. Na konci války se dostal do zajetí spojeneckých vojsk a strávil rok nebo dva postupně v americkém, francouzském a německém zajateckém táboře.

Hrůza jako film

Válku vnímal podle svých slov, jako by byl v nějaké bublině, jako by to byl sen: „Ať kolem mne umírali kamarádi, ať se zabíjelo přede mnou nebo za mnou, nebo když jsem viděl člověka bez nohou, všechno jsem viděl jako nějaký film.“ Jednou dočasně ohluchl v důsledku výbuchu granátu. „Měl jsem štěstí, ostatní, co to prožili, nemohli zapomenout na to, co ve válce viděli, a pořád to měli před očima.“ V americkém táboře najednou byly až přebytky jídla: „Já se pořád nacpával, pořád jsem měl ukrutný hlad. Americký důstojník se stále divil, jak můžu tolik jíst..., to jsem měl poprvé a naposled v životě nadváhu. Nemohl jsem pochopit, proč pak ve francouzském táboře nebylo jídlo vůbec, pili jsme vodu z tající námrazy.“

Matku a starší sestru našel až rok nebo dva po válce v německé vesničce zřejmě přes Červený kříž. „Vydal jsem se tam s kufrem, který mi někdo dal, ale měl jsem ho úplně prázdný, doufal jsem, že si tam dám něco, co najdu cestou.“ Postupně se dozvěděl, co se dělo za války s jeho rodinou. Otec byl vězněn a při jakési potyčce, při které se střílelo, byl náhodně zabit a pohřben v neoznačeném hrobě. Matka se sestrou prý strávily několik strašných let v Terezíně, kde sestřino dítě zemřelo hlady, protože sestra neměla mléko. I rodina Kautských byla odvlečena do koncentračního tábora, kamarád Waltera Alberta přežil a po válce žil v USA, několikrát se znovu shledali.

Přes celý svět zpátky do Prahy

Matka po válce v malém bytě znovu začala šít, sestra se vdala a Walter Albert se živil nejrůznějšími profesemi: myl okna, prodával auta, maloval reklamy. Později vystudoval filmovou akademii a stal se kameramanem, seznámil se s hvězdou československého filmu Anny Ondrákovou a dalšími osobnostmi, podílel se na tvorbě několika filmů. Po přesídlení do Austrálie žil s manželkou v Addelaide a živil se jako fotograf, zatímco ona pracovala v hudebním institutu. Po její smrti vychovával své dcery sám. Když se podruhé oženil, rozhodli se s novou manželkou, která byla původem z USA, žít v Praze, procestovali celý svět a následně Česko, zejména jižní Čechy, které mu utkvěly jako místa známá z dětství v paměti.

Walter Vincenc Albert vzkazuje mladé generaci to, co říkával Tomáš Garrigue Masaryk: „Člověk nemusí každého přímo milovat, ale měl by zůstat tolerantní. Když si někdo myslí něco jiného než vy, ptejte se ho, proč, jaké má problémy a jak k svému názoru dospěl, a neodsuzujte.“

Walter Vincenc Albert je autorem knih Divadelní číslo 7 a Historie jednoho dětství, ve kterých popisuje dobrodružství, jaká zažíval jako malý kluk.