Urban Albert

„Po válce, jak Němci odešli, tak toto ostalo všechno prázdný. Tady byli Bulhaři, Rumuni. Tady v pohraničí bylo hrozně moc různých lidí. Československá vláda zjistila, že všude po světě je hrozně moc Slováků. Oni to po tom světě obešli a říkali, že kdo chce, může jít do Československa. Ještě z letadla vypouštěli letáky. Co nám všechno dají, jak nás tam ošidili. Lidi se sebrali. Nejprve sem šli na práci, pak se vrátili a odešli s rodinama. V roce 46 šli první lidi s rodinama. Dostali hospodářství, kus pola a dobytek, ale pak jim to stejně všechno sebrali. Za rok přišli, že kdo chce jist, tak ať si napíše, a už nepojede na svou pěst, ale transportem.“

„Nad náma byl kopeček a na něm se kluci a holky vždycky po obědě scházeli. Kecali, kecali a najednou si vzpomněli, že by si měli udělat nějakou zábavu. Někoho poslali pro nějakého muzikanta a hrálo se a pilo. Tak se tam lidi bavili. Třeba si poslali nějakého mladšího kluka, aby zašel tam a tam pro holku. Aby poprosil její rodiče, že ho poslal její nastávající. Lidé se tam znali, tak ji pustili.“