MgA. George Agathonikiadis

„Já si pamatuju takovou historku, že tam přišel nějaký náš příbuzný. A přinesl nějaké bonbóny nebo čokolády. Přišel se svojí manželkou a my jsme seděli v pokoji. Bylo nás tam asi dvanáct, patnáct. Ta manželka, moje teta, se zastavila v kuchyni, protože tam našla nějakou svou příbuznou. A můj strýček Dimitris přišel do toho pokoje, mě v životě neviděl, a začal krmit jiné dítě než mě. Pak přišla moje teta Marie a říkala: ,Co cpeš tady toho, ten náš je tenhle.’ Tak já jsem začal řvát, skočil jsem na něj, vytrhl jsem tu čokoládu… My jsme byli jak ovečky tam nalepení na sebe.“

„Oni odvezli první děti a pak ty prarodiče zase takovým nesmyslným způsobem odvezli do různých zemí. Já měl to štěstí, že dědeček s babičkou byli v Těchoníně. Tam byla soustředěna spousta raněných lidí a starců. Takže potom přes Červený kříž… Já jsem byl v dětském domově ve Veselíčku na Moravě, kde jsem byl teď nedávno se podívat. Když zjistili potom, že mám rodinu, tak si mě dědeček s babičkou vzali k sobě. Pamatuji se – je to i v mém celovečerním filmu, který se jmenuje Podzimní návrat –, že mi pověsili na krk takový papír na šňůrce, kde bylo napsáno: ,Jsem řecké dítě a jedu za babičkou a dědečkem do Brna.‘“

„Pár měsíců předtím, než skončila občanská válka, tak pro ni [matku] přišli večer… Ona pracovala v nějaké dílně, kde šili vojenský šaty a věci pro vojáky. A řekli jí, že musí odejít, že půjde rovnou do války. Ona ale říkala: ,Počkejte ale, já přeci musím… Můj manžel byl ve válce.‘ Její bratři byli ve válce. Řekla: ,Já tady mám dvě děti. Kdo se o ně bude starat, když padnu?‘ Ne, komunistická strana tohle vůbec nediskutovala tehdá. Tak ji vzali a ona ještě poprosila nějakého vojáka, který byl z naší vesnice, jestli by v noci, ještě než odjedou, jestli by se mohla jít rozloučit se svou matkou a jestli by nemohla vidět nás, mě a Sofii. Tak ten voják jí řekl: ,Podívej se, běž, ale vrať se, protože kdyby ses nevrátila, tak mě zastřelí.‘ Takže ona mi říkala, že přiběhla… Tam byl nějaký dětský domov, kde děti spaly. Takové jesle nebo něco takového. Tak říkala, že jenom vešla do té místnosti a koukala přes nějaký okno na mne, jak tam spím, a na moji sestru. A ještě v noci ji odvezli do Řecka. Tajně v podstatě.“

„Měli jsme to štěstí, že i ta doba byla jiná, že i ti lidi byli citlivější. My jsme třeba doma měli čtyři nebo pět lžiček a každá ta lžička byla jiná, byla totiž darovaná. Nůž, vidlička… My jsme nic nekoupili. My jsme všechno dostali od těch lidí, co jsme s nima v tom pavlačáku bydleli. Existovalo jakýsi soužití těch lidí mezi sebou. Pamatuju si, jak pan Novák nám přivezl kamna, který v podstatě ukradl ve sběrných surovinách. Pamatuju si, že jsem tam byl s ním a on říkal: ,Se podívej, co to tady máš. Dej to sem. Já to těm Řekům dám, oni tam mají zimu.‘ Tak vynadal tomu, co to tam sbíral. No a takhle jsme žili. Kolikrát sousedi, když pekli buchty, tak nám přinesli něco…“

„Řekl bych, že tím, že jsme zavřeli dveře, tak jsme byli v Řecku. Jak se dveře otevřely, tak jsme byli v Česku. To bylo dokonce tak, že děda poslouchal každý večer rozhlas, písničky, takže se u nás tančilo, zpívalo. Mluvili pontiackým nářečím, takže já jsem uměl v podstatě nářečí už odmalička. No a řečtinu jsem se naučil… No, takhle, ono vlastně tím, že on mi vyprávěl o tom Řecku takový lži a takový, řekl bych, přehnaný věci – stromy byly vyšší jak tady, rajčata byly jak melouny velký. Všechno bylo sladší, všechno bylo větší, všechno bylo krásnější. No, tak já jsem žil tím, že jsem si říkal: No tak co tady. Tady mají takový věci, ale my v Řecku máme stokrát víc těch věcí. Mám takovej dojem, že aniž by to chtěl, že to nebyl úmysl rozumovej, ale věc čistě citová, tímto způsobem v podstatě do mýho podvědomí dostal neskutečnou lásku k zemi, kterou jsem vůbec neznal.“