Marie Adlerová

„To bylo po té válce, když jsme viděli ty lidické ženy a uvědomili jsme si, jaké to pro ně musí být, když se tam vrátily z koncentračního tábora a našly tam jenom hrob svých manželů a synů. Spoustu dětí ještě Mezinárodní červený kříž hledal, protože oni jim je odebrali a poslali na vychování do Německa. Mezinárodní červený kříž ty děti sháněl po světě. V té době ještě spoustu těch dětí neměli. To na nás asi, jako na ty skauty, hodně působilo, že jsme tam dělali pořadatele.“

„Vím, že jsme se na to připravovali a pak jsme před klubovnou vztyčili vlajku, zpívali jsme hymnu skautskou i státní a potom někdo z těch činovníků, ale to už nevím tak přesně. (…) Vím, že to byl pro nás zážitek. Vím, že tu byl někdo z těch činovníků, myslím, že někdo z Prahy. Slibovali jsme. Bohužel jsme to brzy potom museli opustit. Říkám, celej život to ve mně zůstalo. Třeba taková maličkost, že má skaut udělat každej den dobrej skutek. Já nevím, jestli to tak dneska ještě je. Tak jsem si kolikrát tak vzpomněla, když zrovna nebyla nějaká příležitost, alespoň se na někoho usmát nebo vlídně promluvit. Tak nějak celej život toto mně připadalo, že dodržuju to, co jsem tenkrát slíbila při skautským slibu.“