Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Rozhodovat se musí každý sám za sebe
narodil se 3. června 1941 ve Vsetíně
od roku 1945 žije v Kroměříži
vyučil se soustružníkem
po vyučení v roce 1958 nastoupil do podniku Pal Magneton Kroměříž jako soustružník
při zaměstnání vystudoval střední průmyslovou školu strojní
následně absolvoval Vysoké učení technické v Brně, specializaci ekonomika a řízení
v roce 1962 se oženil s Vlastou a narodil se jim syn Vlastimil
roku 1964 vstoupil do KSČ
v 70. letech se podílel na řízení stavebního bytového družstva Svornost v Kroměříži
v roce 1981 byl zvolen poslancem české části Sněmovny národů Federálního shromáždění Československé socialistické republiky
od roku 1986 byl poslancem Městského národního výboru v Kroměříži
v letech 1987 až 2002 zaměstnán v TOS Hulín
v letech 2000 až 2008 byl zastupitelem Zlínského kraje
od roku 2004 je členem výboru Společnosti Ludvíka Svobody
Jaroslav Adamík se narodil 3. června 1941 ve Vsetíně. Jeho rodiče se poznali ve Zbrojovce Vsetín, kde oba pracovali. Do roku 1945 bydleli v údolí Podťaté v domku stařenky a staříčka, rodičů jeho matky. Stařenka byla nemocná a zůstávala doma, staříček pracoval ve sklárnách Karolinka ve Velkých Karlovicích, kam docházel každý den pěšky deset kilometrů.
Po skončení války se rodina se čtyřmi dětmi (Jaroslavem a jeho třemi sourozenci) přestěhovala od prarodičů do Kroměříže, kde žije Jaroslav Adamík dodnes. Rodiče doma politiku neřešili a Jaroslav Adamík se raději zabýval praktickými věcmi a tím, co bylo v jeho silách ovlivnit. Vždy rozlišoval ideologii jako světonázor, který bývá těžkopádný a ze své podstaty obsahuje nedokonalosti, a praktickou stránku života i politiky. „Z hlediska politického je vždy otázka, co člověk může nebo nemůže ovlivnit,“ říká Jaroslav Adamík.
V roce 1947 nastoupil Jaroslav Adamík do první třídy Základní školy Palackého v Kroměříži. Povinnou osmiletou školní docházku dokončil s vyznamenáním a chtěl pokračovat na střední škole průmyslové. Tehdy jedinkrát pocítil příkoří režimu, který mu studium neumožnil. Jaroslav se proto vyučil soustružníkem na Odborném učilišti státních pracovních záloh č. 22 v Kroměříži. Učiliště bylo původně na dva roky, nakonec studium prodloužili na roky tři, ale poslední rok již mohli studenti chodit na praxi pro podnik, pro který se učili. V případě Jaroslava Adamíka do národního podniku Pal Magneton v Kroměříži.
Po vyučení v roce 1958 nastoupil do práce a v podniku Pal Magneton zůstal příštích třicet let. Začínal jako soustružník ve vývojové dílně. Díky výborným výsledkům ve škole i při praxi měl možnost učit se od odborníků, kterých si vážil a od kterých se naučil dělat také věci mimo sériovou výrobu. Pracoval ve vývojové dílně a věnoval se výrobě prototypů, například procesem tváření za studena.
Práce představovala pro Jaroslava Adamíka velmi důležitou součást života a věnoval jí veškerý možný čas i pozornost. Později působil postupně jako vedoucí oddělení, vedoucí odboru a vedoucí technického úseku. Díky tomu, že absolvoval tříletý učňovský obor, se mohl přihlásit na střední průmyslovou školu. Vystudoval ji při práci formou večerního studia. Nejprve absolvoval nižší průmyslovou školu v Kroměříži, kterou zaštiťovala Střední průmyslová škola Gottwaldov. Navázal vyšší průmyslovou školou, kterou ukončil složením maturitní zkoušky 30. června roku 1960.
Rok 1962 přinesl do života Jaroslava Adamíka několik významných událostí. Oženil se s Vlastou, zdravotní sestrou, se kterou se seznámil, když v Kroměříži studovala střední zdravotnickou školu. Přijali ho na Vysoké učení technické Brno a narodil se mu syn Vlastislav. Jaroslav Adamík pověstné uvolnění atmosféry ve společnosti v šedesátých letech nevnímal a jeho vlastní život plynul nadále v náročném tempu.
Změnu ale přece jen sledoval. Když se v podniku věnoval přípravě investic rozvoje motorových vozidel, neslo to s sebou spoustu papírování. Dokumenty zasílané do Prahy ale zůstávaly touto dobou často bez odpovědi. V roce 1964 tak vstoupil do komunistické strany, aby měl větší možnost prosazovat v práci své návrhy. „Slovo straníka bylo v té době bráno vážněji než slovo ostatních,“ reflektuje pamětník.
V roce 1968 studoval poslední ročník vysoké školy. V rozhlase doma poslouchali, že je Československo obsazeno armádami Varšavské smlouvy. Už ráno cestou do práce se potvrdilo, že to tak skutečně je. Z autobusu s ostatními lidmi pozorovali příchozí vojska. Všichni to tehdy vnímali jako nespravedlnost. „To, co se stalo, bylo neomluvitelné. V té době jsme to vnímali jako nespravedlnost vůči našemu státu, našemu zřízení, našim lidem,“ vzpomíná Jaroslav Adamík. Zároveň to vnímal jako něco, co sám nemůže změnit. Jaroslav raději nadále zaměřoval svou pozornost na pracovní a studijní výzvy, které byly naopak pevně v jeho vlastních rukou.
Věnoval se práci, studoval a mnohdy mu nezbýval dostatek času ani pro rodinný život. Syn se Jaroslavu Adamíkovi narodil v období, kdy fungoval na dvě směny: ve dne práce, večer studium. Zpočátku žila mladá rodina u Jaroslavových rodičů, kde s nimi bydleli také jeho tři sourozenci. V bytě žilo tedy osm lidí. Jaroslav Adamík se stal po svatbě členem bytového družstva, aby získal šanci na samostatné bydlení. V roce 1968 se to skutečně podařilo a díky nové bytové výstavbě v Kroměříži se mohli s manželkou a synem přestěhovat do vlastního bytu.
V sedmdesátých a osmdesátých letech se aktivně podílel na zavádění nové techniky a na investiční výstavbě národního a posléze oborového podniku Pal Magneton. V letech 1972 až 1975 byl místopředsedou a předsedou představenstva bytového družstva Svornost v Kroměříži. Tou dobou se staral o výstavbu bytových domů, kterou lidé realizovali svépomocí. Iniciativě Charta 77 nepřikládal velký význam. „Nemám poznatek o tom, že by to někde v podniku třeba kolovalo,“ říká pamětník. I s odstupem času mu pozornost věnovaná chartistům připadá naivní: „Každý si musí udělat obrázek sám, co to bylo za lidi. (...) Tím, že byli jakýmsi způsobem podporováni, finančně, ze zahraničí, tak víceméně i v té vlastní vazbě se neměl (pozn. Václav Havel) zase tak kór špatně.“
V roce 1981 byl pamětník zvolen poslancem české části Sněmovny národů Federálního shromáždění Československé socialistické republiky. Ve funkci setrval do konce funkčního období v roce 1986. Od roku 1986 byl poslancem Městského národního výboru v Kroměříži. V roce 1987 nastoupil do TOS Hulín, kde působil v manažerských funkcích příštích patnáct let, až do svého odchodu do důchodu v roce 2002.
Před revolucí v roce 1989 ho ani nenapadlo, že se režim zhroutí. Řešil starosti v práci: projektová dokumentace, nespolehliví dodavatelé, termíny, které bylo potřeba dodržet. „Dodavatelé, to je pytel blech, který když člověk chvíli nehlídá, nezaváže, tak hned vyskočí a hned to má vliv na zvýšení nákladů, posun termínů výstavby...“ říká Jaroslav Adamík. Jakmile se podařilo vyřešit jeden problém, objevil se další. „Já jsem vůbec nevnímal okolní prostředí, co se děje a co se má udát,“ vzpomíná pamětník. V předrevoluční době by se vysmál každému, kdo by mu tvrdil, že se schyluje ke konci komunistické éry.
Těsně před vypuknutím revoluce, začátkem října 1989, začali s manželkou a synem svépomocí stavět rodinný dům. Stavbu dokončili do čtyř let, v roce 1993. Sametovou revoluci pamětník reflektuje jako selhání tehdejších politických činitelů. „Události mohly dopadnout jinak, kdyby se k tomu tehdy přistoupilo racionálně. Ostatní státy už se hroutily, my ještě ne. Ale místo aby si politici řekli, musíme něco změnit, udělejme něco, neudělalo se vůbec nic. To byl první signál, rozhodující pro to, aby to dopadlo, jak to dopadlo. Bohužel.“
Jakmile bylo jasné, že režim padl, věděl Jaroslav Adamík jistě, že v žádném případě nebude patřit k těm, kteří pod vlivem strachu nebo špatného svědomí začali ze strany narychlo vystupovat. „Bral jsem to tak, že v žádném případě nebudu převlékat kabát, když nastala tato nová situace,“ říká Jaroslav Adamík. Skutečně důležité je podle Jaroslava Adamíka to, jestli člověk dělá dobře svou práci. Pokud se poctivě věnuje tomu, čemu věří, pak se nemá za co stydět.
Z toho důvodu zůstává v KSČM dodnes. V letech 2000 až 2008 byl členem zastupitelstva Zlínského kraje. Od roku 2008 se věnuje politice na komunální úrovni. Působí jako předseda Městského výboru KSČM Kroměříž a předseda ZO KSČM Kroměříž č. 6 (Vážany). Vnímá, že v současné době je sice KSČM povolenou stranou, ale strana i její členové se setkávají s předsudky. „Je to o všeobecném náhledu na to, kdo je členem jakého uskupení,“ říká pamětník. Mladí lidé do strany až na výjimky nevstupují a členská základna se snižuje „Když si vezmu, jakým způsobem vymývají mozky mladým lidem naše školy, jakým způsobem se učí dějiny Československa, Čech a Moravy, Čech jako takových, tak se není ani dost možná čemu divit,“ vysvětluje si současný stav Jaroslav Adamík.
Podle pamětníka je hodnocení jakékoli historické epochy vždy problematické a je k němu zapotřebí dostatečný časový odstup. Dnes je podle něj ve školách období minulého režimu vykládáno příliš černobíle, naopak současnost má své problémy, které zatím neumíme reflektovat. Hlasy volající po omluvě za zločiny komunistického režimu podle něj nejsou objektivní. „V devadesátých letech těch omluv bylo víc než dost,“ uzavírá Jaroslav Adamík. „Vždy jsem tvrdil, že co se týče srovnání kapitalismu a socialismu, dřív nebo později se v některém bodě potkají. V tom mi současnost dává za pravdu,“ hodnotí pamětník vývoj politické situace.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Střední Morava
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava (František Vrba)