Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Adámek (* 1939)

• narozen 18. srpna 1939 v Praze

• jeho otec vlastnil autoopravnu v pražských Modřanech

• Miroslavův bratr se zapojil do Pražského povstání

• roku 1950 rodinný podnik Adámkových znárodněn

• koncem 60. let pracoval a školil se ve Spolkové republice Německo

• v 70. a 80. letech úspěšným automobilovým závodníkem

• po roce 1989 převzal modřanskou autodílnu

Když přišel Miroslav Adámek v pražských Modřanech na svět, jeho otec, vyučený kovář, měl již prosperující rodinný podnik – autodílnu. Založil ji v roce 1934. S ohledem na otcovu šikovnost a píli podnik slavil úspěch. „Opravovali jsme nejenom náklaďáky, ale i kola a motorky. Můj otec byl vyhlášenej, že umí všechno spravit.“

Roku 1939 nacistické Německo dokonalo zkázu Československa a na našem území zřídilo protektorát. Zanedlouho vypukla druhá světová válka. Lidé neměli na rozhazování, podnikání, a v automobilovém odvětví tak začal zvonit umíráček. „Přišli Němci a zeptali se táty, jestli jim bude opravovat německá auta. Měli jsme tehdy šest zaměstnanců, a táta proto řekl: ‚Musíme se nějak živit.‘ Tak jsme opravovali německá auta.“ 

Nejranější Miroslavovy vzpomínky sahají do konce války, konkretně na Pražské povstání. „Brácha tady asi tři dny vozil raněné, tady se totiž bojovalo a z Lahovic se střílelo do Komořan. On zachránil asi tři lidi. Když přišel domů, byl celý od krve.“ Zaměstnanci dílny  v té době také odzbrojili tři Němce a zabavili jim cisternu s benzinem, který pak rozdávali.

Přišli komunisti a sebrali nám firmu

V únoru 1948 proběhl komunistický převrat a začalo postupné znárodňování soukromých podniků. V roce 1950 došlo i na Adámkovy, autodílna, kterou několik let úspěšně budovali, propadla státu. „Nejdřív se to jmenovalo nějaký Komunál a pak to byl Obvodní podnik služeb. Němci nám nic nesebrali a zeptali se, jestli budeme pracovat pro ně, ale komunisti přišli a sebrali to.“ Otec a o osmnáct let starší Miroslavův bratr pracovali ve znárodněné firmě i nadále. Kdyby s tím nesouhlasili, hrozilo jim i vyhnání z domu. Celá rodina, včetně matky a sestry, tuto situaci těžce nesla. V roce 1953 proběhla měnová reforma a lidé přišli o většinu svých úspor. Adámkovi ale nebyli touto skutečností příliš poznamenáni. „My jsme moc peněz neměli, takže jsme o moc nepřišli.“

V padesátých letech se Miroslav vyučil po třech letech nástrojařem a poté dostudoval ještě dvouletou večerní průmyslovou školu. Po ukončení studia odsloužil dva a čtvrt roku povinné vojenské služby. „Byl jsem tam místo 24 měsíců 27, protože byla Karibská krize,“ vzpomíná. 

Nevěřil jsem, že budeme přepadeni

Miroslav sledoval srpnové události roku 1968 stejně jako většina národa s obavami. Okupace země vojsky Varšavské smlouvy zastavila uvolňující se poměry na jaře roku 1968. Zpočátku nevěřil, že by k vojenské invazi mohlo dojít.  „Oni říkali, že nás zachránili, ale od čeho? Od toho roku 1968 to bylo utrpení, co ti Rusové dokážou udělat.“

Po uvolnění v roce 1968 nastala normalizace. Pamětníkovi se ale naskytla nová životní příležitost. „Ještě v roce 1968 sem přijeli nějací Němci z NSU (Neckarsulm Strickmaschinen Union), z Neckarsulmu, a ptali se, čí je to firma. Já jsem říkal, že byla rodinná firma a nyní je to Komunál. Oni říkali, že by o to měli zájem, že by tady chtěli servisovat vozy NSU.“ Miroslav a ostatní zaměstnanci autodílny několikrát navštívili Německo a učili se, jak správně opravovat německé automobily.

Závodní kariéra

„Viděl jsem, jak pan Mráz tady začal jezdit soutěže s těmi NSU. Tak jsem říkal: ‚Pane Mrázi, co kdybych začal jezdit do toho Německa aspoň na tři měsíce?‘ Tak on to tam vyjednal všechno, tak jsem tam odjel, ale v září a v říjnu zavřeli hranice.“ Miroslav až do Vánoc 1968 zůstal v Německu, docházel do školy pro autoklempíře a mechaniky a pracoval. Po několika měsících se rozhodl vrátit za rodinou do Československa, i když dostával nabídky, aby v zahraničí zůstal. Tehdy si přivezl svůj první závodní automobil. Zanedlouho odstartoval Miroslav svou závodní kariéru. „V roce 1974 mi přivezli z Německa nejnovější motor a s tím jsem jezdil a všude vyhrával.“ Závodil také v tehdejší Spolkové republice Německo, a když získal sponzora, do roku 1990 jezdil za stáj Audi.

Pamětník byl prověřen, a tak mohl jezdit na zahraniční závody. Stát byl rád, že jako závodník přivážel ze zahraničí devizové prostředky. „Udělal jsem i pár rekordů na těch tratích... Sice to v tom Neckarsulmu vydrželo jen asi čtyři roky, ale jako jediný Čech jsem tam měl absolutní rekord.“ V roce 1990 byl oceněn jako zasloužilý mistr sportu. Nakonec ho těžká havárie v devadesátých letech přinutila k tomu, aby se závoděním skončil.

Několik let po sametové revoluci a pádu komunistického režimu odkoupil Miroslav zpět bývalý podnik svého otce a začal soukromě podnikat. Prodával auta a měl značkový servis. „Měl jsem velkou půjčku. Pak jsem tady přistavoval nový servis, lakovnu a klempírnu. To jsem si půjčil čtyřicet milionů a hrozně těžko jsem to splácel a vypadalo to, že se položím a už to nevydržím. Moc špatný to bylo... Pak jsem to nový radši prodal... Kdybych to neudělal, tak by to dopadlo možná špatně.“ Pamětníkovi tedy zůstal pouze původní servis.

Dodnes lituje toho, že Československo po druhé světové válce nepřijalo Marshallův plán. A také lituje, že po sametové revoluci šla privatizace ruku v ruce s rozkrádáním majetku a přinesla rozpad fungujících podniků.