„Jak jsem se dostala ven? Odmítli mi vydat pas. Šla jsem k holiči, abych si ulevila. Když jsem vyšla ven, potkala jsem známého, lékaře. Říká: ‚Víš co, já ti dám jméno jednoho úředníka na policejním ředitelství.‘ Šla jsem za ním a skutečně, dostala jsem pas, hned příští den. Dodatečně se ukázalo, že ten můj známý, ten lékař, byl fízl a pracoval pro Bezpečnost. Proto měl ty konexe. Měli jsme tak pas a jeli jsme. (…) Nejstarší dcera nechtěla jet: ‚Já jsem Slovenka, já miluji Štúra a tak podobně. Chci tady zůstat.‘ Samozřejmě to nešlo, jela s námi. (…) Přišli jsme do Vídně a z nějaké telefonní budky jsme zavolali na izraelské velvyslanectví. Řekla jsem: ‚Mám manžela a tři děcka, chci se k vám dostat.‘ Ptali se, kde stojím, řekla jsem ulici a za chvíli přišli dva kluci a jeden z nich byl známý z toho kibucu, kde jsem byla v roce 1949. On tehdy pracoval na velvyslanectví, dnes už nežije. Odvezli nás do zámku Schönau za Vídeň, tam jsme byli tři dny a po třech dnech přišlo letadlo a odvezlo nás do Izraele. “
„Přišly špatné roky, holocaust. Jak jsem se zachránila? Žila jsem většinu času za války na vlastní papíry. Většina děvčat v mém věku byla v roce 1942 poslána do Osvětimi, takzvaně na práci do Říše. ‚Přihlásily‘ se na práci do Německa. V té době jsem už žila spolu s rodiči u prarodičů v Trenčíně. Čistili Bratislavu od Židů. Kteří lidi mohli odejít, tak sami odešli, kteří ne, tak byli vysídleni. Byla jsem v Trenčíně v hnutí mládeže. Všichni šli na práci do Německa, já jsem také chtěla, samozřejmě. Otec mi řekl: ‚Tady v Trenčíně tě nemají v evidenci, nikam nepůjdeš.‘ Tím mi skutečně zachránil život. (…) V roce 1944, když vypuklo povstání, šla jsem také do ilegality, měla jsem falešné papíry na jméno Marie Novotná. Šla jsem sloužit jako služka, což bylo dost komplikované pro mne, protože mne doma vychovávali jak ve vatičce. Nebyla jsem zvyklá, neuměla jsem to dělat. Dost těžko, dobrodružně. Z naší generace to měli skoro všichni. Ti, co jsou tady, jsou ti, co mají štěstí. (…) Po návratu do Bratislavy jsem zjistila, že rodiče nejsou. Nechala jsem je na očním a na psychiatrii, ale odvedli je.“
„Maminka v nemocnici mi opatřila árijské papíry. Byla jsem Marie Novotná, začala jsem pracovat jako pomocnice v domácnosti. Ti lidé, u kterých jsem byla, nevěděli, že jsem Židovka. Měla jsem takovou historku, že jsem z východu, tehdy už východ bombardovali, já jsem utekla a hledala jsem tetu v Bratislavě, tetu jsem nenašla, prostě jsem měla připravenou historku. Pracovala jsem tam, loupala jsem brambory, to už bylo pro mne těžší. Rána mi začala hnisat, nechtěla jsem to přiznat. (…) Mám jako památku z holocaustu, že nemůžu ohýbat palec. Byla jsem tam dva tři měsíce. Přišel gestapák, že je udali, že schovávají Židy. Nikoho tam nenašli. Našli jen mne, já jsem měla legitimaci dobře udělanou. Ale měla jsem tam pěknou fotku v blůzičce. Ten gestapák říkal: ‚Přeci mi nenamluvíte, že je to fotka jedné uklízečky, pomocnice v domácnosti.‘ Já jsem se ohrazovala: ‚Já a Židovka?‘ ‚Zítra se přihlásíte na (židovském) středisku na Edelové ulici.‘ (…) Dali mi adresu lidí, kteří by mi mohli pomoct. Ukázalo se, že to byl manžel mojí učitelky. (…) Dodatečně se ukázalo, že ti lidé schovávali další Židy, proto jsem musela loupat tolik brambor. Proto mi to nebylo jasné, protože jsme jinak byli jen tři lidé v domácnosti." "Jsou prohlášení Spravedlivými mezi národy?" "Ne, oni už nežili a neměli děti.“
Narodila se v roce 1925 jako Mariana Neumannová v rodině bratislavského advokáta. Studovala na gymnáziu, do začátku války však z rasových důvodů dokončila pouze kvartu. Byla členkou levicového sionistického hnutí Hašomer Hacair. S rodiči se za války přestěhovali do Trenčína, od roku 1944 se musela skrývat pod falešnými dokumenty, zbytek rodiny zahynul. Po válce začala studovat jazyky na vysoké škole, v roce 1948 odjela do Izraele, po roce se vrátila do Československa kvůli studiu. Chtěla se do Izraele vrátit, hranice byly však uzavřené. Vyučovala ruštinu a němčinu na bratislavských vysokých školách, v roce 1964 se s manželem pokoušela vystěhovat, žádost byla zamítnuta. V roce 1968 odešla s rodinou přes Vídeň do Izraele. V Izraeli pracovala jako knihovnice, v současnosti žije v Haifě.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
