Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Adamec (* 1922  †︎ 2011)

• narozen v roce 1922 v Dědicích u Vyškova

• 5. července 1946 vysvěcen biskupem Stanislavem Zelou na kněze

• v prosinci 1948 se setkal v Sezimově Ústí s Hanou Benešovou

• 19. února 1949 zatčen za údajný špatný vliv na mládež

• odsouzen společně se skupinou orlů z Drahotuš, nazývanou „Bečváři z Rokle“

• po odvolání odsouzen na 10 let

• prošel lágry na Jáchymovsku a Slavkovsku – Vykmanov, Barbora, Ležnice

• vězněn ve Zdicích, na Borech, ve Valdicích, Ruzyni a v lágru v Horní Bříze

• v roce 1956 propuštěn na amnestii

• čestným občanem Vacenovic a Jeruzaléma

• čestný kanovník Kolegiátní kapituly u svatého Mořice

• jako kněz působil v Ivanovicích, Chválkovicích na Hané, Uherském Hradišti, Starém Městě u Uherského Hradiště, Vacenoviích na Hodonínsku

• zemřel 15. listopadu 2011 v Kroměříži u Kongregace Milosrdných sester svatého Vincence de Paul

P. František Adamec se narodil v roce 1922 v Dědicích. V jeho rodné obci, která je dnes součástí Vyškova, se v roce 1896 údajně narodil první komunistický prezident Klement Gottwald a svého času byl nejvýznamnějším rodákem. František Adamec nešel nikdy po stopách člověka, který měl v obci sochu a výstavní sál. Vybral si zcela jinou životní pouť, která přinesla mnoho bolesti a utrpení. Stal se knězem a v jeho životě ho doprovázel Bůh. To mu také pomáhalo stát na té správné straně a snášet nejedno ponížení. Komunistický režim ho za jeho přesvědčení odsoudil k deseti letům vězení. Prošel uranovými doly na Jáchymovsku, věznicemi na Borech, ve Valdicích a v Ruzyni. Až dlouhá léta po propuštění se mohl vrátit ke svému kněžskému povolání, které vykonával až do roku 2009. Poslední dva roky života trávil na odpočinku u Kongregace Milosrdných sester svatého Vincence de Paul v Kroměříži. Tam 15. listopadu 2011 zemřel. Když jsem se v květnu téhož roku ptal na jeho největší přání, řekl, že by se chtěl dostat do nebe. Doufám, že se mu jeho přání splnilo.

Rozhodl se k službě Bohu

Ve škole byl František Adamec velmi nadaný. Finanční situace rodiny ale nebyla nejlepší. Otec byl dělníkem, maminka v domácnosti a navíc jim vyhořel dům, a tak to se studiem Františka nevypadalo nejlépe. Naštěstí pomohl jeho bezdětný kmotr, který ho finančně podpořil, a tak v roce 1933 mohl nastoupit do arcidiecézního gymnázia v Kroměříži. Už na studiích se rozhodl, že se stane knězem.

V roce 1941 ukončil gymnázium maturitním diplomem. Bylo to už v době okupace našeho státu nacistickým Německem. Tak jako každá demagogická ideologie, i nacismus perzekuoval církev. Přesto František Adamec po gymnáziu nastoupil na cyrilometodějské bohoslovecké učiliště. Hned v prvním ročníku vážně onemocněl zápalem mozkových blan a komplikovaným zánětem středního ucha. V nemocnici musel podstoupit složitou operaci. Nakonec díky nemoci nemusel jako jeden z mála bohoslovců na totální nasazení do Německa a až do konce války pečoval o nemocné spolužáky v nemocnici. Ještě jednou během války málem přišel o život. V roce 1945 ho zasáhl kulový blesk. „Já jsem zůstal v bezvědomí a ve vyškovské nemocnici jsem se probral až po třech dnech.“ V té době byl Vyškov bombardován Spojenci, a tak František z nemocnice utekl. „Schoval jsem se pod viadukt, který naštěstí nepropadl, a potom jsem se schoval někam do sklepa a tím jsem si zachránil život.“

Zatčen pro špatný vliv na mládež

Hned po válce pamětník nastoupil na Cyrilometodějskou teologickou fakultu v Olomouci a po jejím ukončení byl v roce 1946 vysvěcen. „5. června 1946 jsem byl vysvěcen na kněze. Světil mě biskup Stanislav Zela, se kterým jsem později seděl v kriminále v Kartouzích.“ Po vysvěcení nastoupil jako farní vikář v Drahotuších u Přerova a následně jako studijní prefekt na Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži. Staral se také o katolickou mládež. Jezdil s ní na různé kurzy a letní pobyty. Vzpomíná, že v Hukvaldech při jednom z pobytů unesli banderovci jednu ze studentek. „Jednu studentku tam zajali banderovci. Já jsem tam šel a poprosil, aby tu studentku propustili, že jsem knězem a kdesi cosi. A oni mě vyslyšeli a propustili ji.“

V únoru 1948 uchvátila moc ve státě komunistická strana. František Adamec byl rozhodný odpůrce jejích praktik a uznával prvorepublikovou demokracii. Když potom v září 1948 zemřel Edvard Beneš, jel kolem Vánoc uctít jeho památku k hrobu v Sezimově Ústí. Setkal se přitom s prezidentovou manželkou Hanou Benešovou. „V osmačtyřicátým roku jsem tady ještě učil na arcibiskupském gymnáziu. Na Vánoce jsem jel do Jindřichova Hradce ke strýci Karlu Trnavskému. Teď jsem šel do Sezimova Ústí, k hrobu Edvarda Beneše. Já jsem nevěděl, že ten hrob je hlídán. Propašoval jsem se tam a šel jsem se podívat. A byl tam krásný nápis: ,Drahý prezidente, Vy jste naším víc než král, čeká Vás u nebeských bran T. G. Masaryk a Jan.‘ Vyšla Hana Benešová a pozvala mě k sobě. Já jsem u ní byl dvě hodiny. Ukazovala mně, kolik dostala vánočních pohledů. Ptala se mě na monsignora Šrámka, kde je. To bylo na Vánoce a v únoru už jsem byl zatčen. Pak mně to připočetli: co jsem dělal u Hany Benešové, co jsem dělal u hrobu Edvarda Beneše, kdo mě tím pověřil, z jakého popudu. ,Jako vatikánský špion už jste hledal kontakty nebo co?‘ Už si vymýšleli všechno.“

František Adamec byl zatčen 19. února 1949 pro údajný špatný vliv na mládež a odvezen do vazby v Olomouci. Tam prošel sérií brutálních výslechů, kdy na něm vyšetřovatelé zkoušeli ty nejdrastičtější metody. Pouštěli do něj elektrický proud a on hned při prvním výslechu omdlel a v bezvědomí byl odvezen do Fakultní nemocnice v Olomouci. Tam mu nejprve přivázali nohy k posteli, aby neutekl. „Až po třech dnech jsem přišel k sobě. Přišel lékař: ,Schopen vazby.‘ Teď mě vezli pod šibenici, že mě pověsí. Tam mě pomůžou do nebe. Pak mě dali do samovazby a tam mně dali otázky: Jak bych v nebi poznal Adama a Evu? Tak jsem tam byl půl roku v samovazbě. Na stěně byl vyrytý křížek. Tak jsem se díval a bylo tam vyrytý: ,Ježíši, posiluj mě.‘ Tam byl nějaký věřící vězeň. A bachař mě pozoroval špehýrkou. ,Kam jste se díval?‘ – ,No, dívám se po zdi.‘ – ,Že jste se tak dlouho díval na jedno místo.‘ On to uviděl, zavolal dalšího vězně s vápnem a museli to zalíčit.“ Noční můry z těchto výslechů měl ještě léta po propuštění. V noci se budil ze spaní a křičel, aby ho nebili.

Po pěti měsících 28. a 29. června proběhl lidový soud v Olomouci. František Adamec byl při něm nazýván vatikánským špionem. Jako duchovní vůdce skupiny orlů z Drahotuš měl podle obžaloby nabádat mladé lidi k emigraci. Všichni byli nakonec soudem zařazeni do vymyšlené protistátní skupiny „Bečváři z Rokle“ a byli souzeni společně. „My jsme byli všichni z Drahotuš. Byli jsme taková skupina, že jsme se chodili koupat do Bečvy. Tak Bečváři z Rokle.“ František Adamec byl nakonec odsouzen za velezradu na čtyři roky a 10 měsíců. Krátce na to byl převezen do sběrného tábora Vykmanov na Jáchymovsku. Proti rozsudku se ale odvolal k Nejvyššímu soudu. Ten nejen že mu trest ponechal, ale navíc mu byl zkonfiskován veškerý majetek, dostal pokutu 20 000 korun, nikdy se nesměl vrátit do Kroměříže, vězení mu zostřili každý měsíc tvrdým lůžkem a půstem a už si nesměl dodělat doktorát, do jehož absolvování mu scházel pouhý týden. Když se ho potom v soudní síni zeptali, co na to říká, odpověděl, že v kriminále doktorát nepotřebuje a že Kristus také neměl doktorát a co udělal pro svět. Trest mu za to byl změněn na 10 let.

Musel jsem lízat vlastní krev

Na Jáchymovsku a Slavkovsku prošel tábory Vykmanov, Barbora a Ležnice. Pamětník vzpomíná, že krátce po příjezdu na Jáchymovsko se několik vězňů pokusilo o útěk tím, že se chtěli prokopat ven ze šachty. K útěku se připravoval i František Adamec. Někdo to však prozradil a vězně čekaly výslechy nebo spíše mučení. František Adamec byl obviněn z organizování útěku. Mlátili ho železnou tyčí a potom musel ze země slízávat vlastní krev. Myslel si, že tento výslech nemůže přežít. Dozorce na ně přitom řval: „Vy odsud živí neodejdete! Odtud vás vyvezeme jako mrtvoly! V hrobě jsou mrtvoly také pod zemí. Vy jste tady také pod zemí a nedopustím, abyste viděli slunce nebo měsíc.“

František Adamec se ani ve vězení nevzdal své služby a tajně vykonával a zúčastňoval se mší. Vzpomíná, že jednou je u toho zastihl dozorce. „Dělali jsme mši a zrovna nakoukl bachař a povídá: ,Chytl jsem flanďáky, co tady slouží mši.‘ My jsme všichni museli vystoupit ven. Ostatní taky. On povolal ostatní bachaře: ,Já budu vyznamenán. Dnes jsem konečně chytl flanďáky, že tady slouží mši.‘ Teď dával ochutnat z té flašky: ,To je voda! Voda! Člověče, ty seš ožralej, že nepoznáš vodu od vína? Zpátky do cely.‘ Biskup Davídek povídá: ,Chlapci, teď jste viděli zázrak. Pán Ježíš proměnil vodu ve víno. A já jsem proměnil víno ve vodu.‘ On zahazoval ty flašky a bachař si toho nevšiml, takže víno bylo zachráněno.“

Farářů nebylo v uranových dolech málo. Komunistický režim se na ně často zaměřoval, jako na jednu z hlavních nepřátelských skupin. Pamětník byl svědkem, jak dozorce jednoho z nich díky své neopatrnosti zastřelil. „Když jsme otvírali jeden důl, tak nás vzali autem. Museli jsme sedět zády k sobě. Vzadu byl bachař a měl u sebe revolver. Automat. A teď řidič najel na kámen, auto drclo. On měl odjištěnou zbraň a vystřelil. A toho kněze z Olomouce zastřelil. Bylo to otevřený auto. Pak byl pohřben jako zastřelený na útěku a to nebyla pravda.“

Pro jejich potěchu jsem musel mačkat lidské výkaly

Po necelých dvou letech byl František Adamec převezen do Zdic, kde pracoval ve vápence v Koněprusích. I tam se dozorci chovali neuvěřitelně surově a pamětník vzpomíná, jak na velký pátek musel mačkat lidské výkaly jen pro pobavení jednoho z bachařů. „Tam jsem byl ve Zdicích více méně sám. Byli tam retribučáci a neuměli moc česky. Ráno tam byl velký pařák, ve kterým se vařilo pro dobytek. Tam jsme chodili na malou, na velkou stranu. A ráno přicházeli jézéďáci a těma hovnama se hnojilo přímo pole. Bachař si tam na mě sedl a já jsem ty hovna musel mačkat. ,Tys žral kuřata a chlastal víno. Mačkej! Mačkej! Nebo máš kuli v hlavě.‘ A revolver měl u sebe. Vágner se jmenoval. A chechtal se a chechtal. ,Mačkej, však to jsou tvoje hovna.‘ Já jsem přemýšlel, jestli mu to mám dát do frňáku. Ovládl jsem se. To byl Velkej pátek. Vzpomněl jsem si na Krista, co on vytrpěl. To mě zachránilo, ta myšlenka.“

Ze Zdic byl převezen do lágru v Horní Bříze, kde v té době bylo kolem sta vězňů, kteří jezdili pracovat do blízké továrny. František Adamec byl v tomto lágru obviněn, že předává zprávy civilistům, a proto byl poslán do věznice Plzeň-Bory. Takto na to vzpomíná: „Oni mě tam obvinili, že mám styk s civilisty, tak jsem šel do uzavřené věznice. Dozvěděl jsem se, že byl popraven lidový poslanec Broj (Stanislav Broj) a bachař Petelík (Čeněk Petelík) z Plzně. Pak to hlásila Svobodná Evropa a já jsem byl obviněn, že dodávám zprávy.“

Z Borů potom putoval do Valdic na Kartouzy, kde podle jeho vzpomínek byli koncentrováni kněží, kteří vyráběli spínací knoflíky pro Koh-i-noor. Pamětníkovi tam do cely nasadili falešného kněze, aby se mu vyzpovídal. Ten ale nevěděl, jak říct rozhřešení latinsky, a tím se prozradil.

Ruzyně byla jedna z nejhorších

Další věznicí v řadě byla Ruzyně, na kterou pamětník vzpomíná jako na nejhorší. Pracoval ve vězeňské prádelně a díky tomu byl svědkem mnoha zvěrstev konaných dozorci. „Já jsem tam slyšel na Ruzyni ve vyšetřovací místnosti ty řevy a nářky. Tam se chodilo do kanceláře vybírat prádlo. On měl ten vyšetřovatel kolikrát na stole v rohu napsané otázky: kde, proč, s kým. Aby si pomohl. Aby ten vyšetřovatel ty otázky všechny položil. Ten vězeň byl přivázán za nohy i za ruce, aby nemohl napadnout toho vyšetřujícího. Když jsem potom viděl posrané prádlo, krvavé prádlo… Slyšel jsem podvědomé výkřiky, jak ti lidi trpěli. To byli krvaví mučedníci.“

Setkal se tam ale také s porozuměním, kdy ho jedna ruská úřednice zachránila před amputací levé nohy, kterou měl ve velmi špatném stavu ještě po úraze z uranových dolů. „Já jsem dva roky pracoval v prádelně. Dva tisíce vězňů, tři pračky. Bachař tam byl poměrně dobrý. Rusové tam dávali nějaké pokyny. Teď tam přišla nějaká ruská úřednice, ať jí vymandluju a vyperu prádlo. Ona povídá: ,Františku.‘ My jsme tam všichni byli pod číslem. ,Fanouši, nebudeš už umývat schody. Já jsem si vymínila, že budeš u nás v kanceláři dělat úklid.‘ Na druhý den přišel bachař. ,Já mám příkaz. Rusové si to přejí.‘ Ona mně potom nabídla podmínečné propuštění. Jó, taky mně měla být amputována levá noha. Měl jsem jít na Pankrác do nemocnice. Ona říká: ,Fanouši, ne, tady v Ruzyni zůstaneš. Já se o tebe postarám.‘ Tak mě dali s bachařem na extra celu. Donesla mně deky, aby mně nebyla zima. Donesla mi pomeranče, citrony, jablka, píchla mi injekci. Byl třiapadesátý rok. ,Františku, je teď vzpoura. Je teď měnová reforma. Tak vypadají nové peníze. Podívej se, jak vypadají. Tady si přečti noviny, že lidé jsou zatýkáni. Je revolta. Františku, jak ses vyspal? Nepotřebuješ něco? Netlačí tě něco? Jenom si klidně řekni. Já vím, život za mřížemi je spojený s obtížemi.‘ Já jsem teď nevěděl, na čem jsem. Ještě jsme se tedy nikdy nepolíbili, ale ona pořád: ,Fanoušku, miláčku, ty trpíš. Já ti chci pomoct. (…) Tam jsem slyšel řev a nadávky. A teď jsem poprvé slyšel ženský, něžný hlas. Takový, řekl bych, soucitný hlas.“

V roce 1956 byl při amnestii propuštěn na osmiletou podmínku. Za celých šest let neviděl své rodiče, kteří celou situaci nesli velmi těžce. I dopisy, které jim posílal, byly přísně kontrolovány. „Tam nesmělo být o Bohu ani slovo.“

Nelehká svoboda

Návrat nebyl po šesti letech vězení vůbec jednoduchý. „Já jsem vážil dvaačtyřicet kilo. Máma mě uviděla a začala plakat a já taky. Padli jsme si do náruče. ,Konečně tě vidím po šesti letech. Teď už můžu umřít.‘“ Pořád byl nepřítelem lidu a několik let se nesměl vrátit ke své kněžské službě a musel pracovat jako dělník v cihelně. I rodina to měla během jeho pobytu ve vězení velmi těžké. Neměli nárok na potravinové lístky a zažili mnoho ústrků od státní správy.

K návratu ke kněžství mu pomohla až náhoda. Ve Švábenicích u Vyškova zemřel kněz, za kterého nebyla náhrada. Díky tomu nakonec František Adamec dostal státní souhlas a pod dozorem mohl sloužit mše. Své povolání potom vykonával ještě v Ivanovicích, Chválkovicích na Hané, Uherském Hradišti, Starém Městě u Uherského Hradiště a od roku 1975 až do roku 2009 ve Vacenovicích, kde se stal čestným občanem.

František Adamec měl velmi těžký život, přesto při svém vyprávění neustále sršel humorem a životním optimismem. Takto mi odpověděl na otázku, co je podle něj smyslem života: „Naplnit život dobrem a láskou. Jinak planej život nestojí za nic. Všechno se v přírodě zušlechťuje. Stromy, květiny, všechno. Kdyby se to nezušlechťovalo, tak je z toho džungle. Člověk se musí také sám zušlechťovat a tím, že vychovává druhé, snaží se zušlechtit také druhé. To zušlechtění, bych řekl, je ctění dobrého a varování se zlého.“