Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Oleksandra Arsenivna Adamčuk (* 1937)

• narodila se 5. května 1937 ve městě Dubno na Volyni

• v letech 1939 -1941 prožila v Dubně sovětskou okupaci

• po 22. červnu 1941 oblast obsadilo nacistické Německo

• roku 1942 byla celá rodina deportována do lágru v Německu

• po válce se rodina vrátila na západní Ukrajinu

• pracovala v nemocnici a v závodě na výrobu tkanin

• v roce 2019 bydlela ve městě Dubno na západní Ukrajině

Polský režim a „první Sověti“[1]

Oleksandra Arsentivna se narodila 5. května 1937 ve městě Dubno v Rivnenské oblasti v tehdejším meziválečném Polsku. Maminka se jmenovala Hana, otec Arsentij. Pamětnice měla také tři sourozence: „Tatínek pracoval jako švec. Šel k mistrovi, který hezky pracoval, a naučil ho to. Neměli jsme žádná velká hospodářská zvířata. Jenom kuřata a jedno prase.“

Oleksandra přišla na svět na území známém jako Volyně. Tato oblast se ve válečném období stala symbolem etnické nesnášenlivosti a etnických křivd mezi Poláky a Ukrajinci. Běžně se stávalo, že si polští policisté z Ukrajinců utahovali, že Ukrajincům polský stát zamezoval ve vstupu do státní správy nebo že se snažil pomocí polonizace zabránit projevům ukrajinské kultury.

Oleksandra Arsentivna se tak narodila do období, kdy rostlo určité etnické pnutí a kdy pomalu přicházely válečné události. V roce 1939 proběhlo tzv. čtvrté dělení Polska na základě smlouvy Ribbentrop-Molotov a nacistická vojska obsadila západní část Polska, zatímco sovětská vojska obsadila východ tehdejší Polské republiky. V září 1939 tak samostatné Polsko přestalo existovat a Rivnenská oblast se ocitla pod sovětským režimem. Na Ukrajině se dodnes o sovětské okupaci vyjadřují jako o tzv. prvních Sovětech. V rámci sovětské okupace v letech 1939-1941 pak došlo k vyvážení obyvatel do sovětských pracovních táborů a k likvidaci nepohodlných odpůrců sovětského režimu.

Sovětská okupace však netrvala příliš dlouho. Dne 22. června 1941 napadlo Sovětský svaz nacistické Německo a do Rivnenské oblasti a do města Dubna přišli Němci. Místní si život začali organizovat po svém – lidé se zbavili nenáviděných Sovětů a znovu budovali kulturní život. Ovšem nacisté se poté zachovali podobně jako Sověti a navíc začali likvidovat židovské obyvatelstvo, vybírat hospodářské subvence a odvážet obyvatele do Německa na nucené nasazení. Někteří však byli odváženi i do tamějších koncentračních táborů.

 

Němci sebrali osm lidí a odvezli nás

Rodinu Oleksandry Arsentivny potkal právě tento osud – všichni byli odvezeni do koncentračního tábora. Oleksandra Arsentivna si dnes již přesně nevzpomíná, kde přesně se v nacistickém Německu nacházela, a nepamatuje si ani to, zda se ocitla v západní, nebo východní části Německa. Sama dodnes ani nezná důvod, proč celou rodinu nacisté do Německa odvezli. Jako malá holčička však pobývala v koncentračním táboře, a proto je dnes válečným veteránem.

Odvezeni byli také sousedé: „U nás byly čtyři děti. Mně byly čtyři roky. Celkem Němci sebrali osm lidí a odvezli nás. Tam bylo všelijak, byla nám zima a nedávali nám jíst. Také se nám po příjezdu vysmívali. Dali nám namísto cukroví mýdlo a děti to jedly a i já jsem to snědla. Taky nám dávali takové konzervy.“

V Německu bydleli vězni v blocích: „Rodiče měli vlastní ubytování a děti také. Dali mi na starost bratra, abych se o něj celou noc starala. Byl mu rok. Fašisti si také brali biče, jimiž bili lidi. Náš Rodik[2] byl takový kulatý, vypadal jako Rus a oni mu tak i říkali: ‚Rus‘. K jídlu dávali na rodinu jeden bochník chleba, konzervy a trochu cukru.“ Vězňům dále dávali hrách, řepu nebo polévku, ale jídla byl nedostatek a lidé umírali. Dětem se pak nechávaly zbytky.

Oleksandra Arsentivna vzpomíná, že jako dítě celou situaci nechápala, ale nacisté po dětech nic nechtěli. Dospělí vězni však museli pracovat. Otec pracoval v závodě na výrobu součástek do letadel, kde byly velice těžké podmínky a kde často přišel do styku s nebezpečnými látkami.

„Všichni rodiče šli do práce. Žoru nechávali nosit takové těžké cihly pod horu. Dělali to schválně, aby ho mučili. Říkám si, jak máma mohla všechny čtyři děti ochránit? Jinak tam byly různé národnosti, Češi, Rusové i Ukrajinci. Ke všem se chovali stejně a do práce honili také všechny stejně. Děti ale zůstávaly samy a dělaly si, co chtěly.“

„Všichni jsme byli pospolu. Staří se nás snažili něco naučit, třeba modlit se k Bohu. Říkali nám: ‚Nejezte.‘ Dokonce nutili ženy, aby jejich děti nejedly.[3] Němci byli strašní lidé. Jednou přišli, popíjeli a potom na jednu stranu postavili dospělé a na druhou stranu děti. Měli s sebou psy. Zařvali, aby děti přeběhly k matkám a pak na ně psy pustili. Otec přitom ještě zakrýval staršímu synovi oči, aby to neviděl. U matek nebyly větší děti, jen ty malé, a [psi děti] potrhali. Němci se všichni chovali špatně.“

Rodiče a děti sice měli původně žít odděleně, ale rodiče své potomky často ukrývali ve svém bloku. Rodiny měly štěstí, že jedna z dozorkyň o situaci věděla a ukrývání dětí tolerovala. Dokonce dávala dětem najíst: „Dětem vždy dávali jen trochu. Ale ona mě vzala a namazala mi dva kousky chleba s marmeládou. Měla jsem takový hezký účes s kudrnatými vlasy a ona měla ráda svoje vlastní děti.“

V táboře platila speciální táborová nařízení: „Lidé spali dole i nahoře. Němci měli takové biče a každý den nás jimi bili a počítali nás. Jinak měly být děti oddělené od rodičů a na práci také docházely odděleně. Jednomu z mých bratrů bylo devět let a oni mu přikazovali tahat cihly pod horu. Padal, vstával, potom plakal a oni ho chtěli zabít.“ V Německu však neměla Oleksandra Arsentivna všechny své příbuzné – dvě sestry[4] zůstaly v polském Krakově.

„Takové věci si pamatujete dlouho. Když se přihodí něco těžkého, člověk si to v sobě nese do smrti. Rodiče na to nechtěli ani vzpomínat. V táboře jsem byla celkem rok a asi šest měsíců.“

 

Jednoduše nám vzali dům

Vězně ke konci války osvobodila americká armáda a to znamenalo také propustku domů: „Věděli jsme od partyzánů, že už bude konec války. Když přišli američtí vojáci, tak děti ani nevěděly, co to je čokoláda. Američané jim dali spoustu čokolády, ale ony ji nejedli, protože čokoládu neznali. Američané nám dávali všechno. Byli moc hodní. Ptali se nás. Všechno nám dávali.“

Oleksandra Arsentivna vzpomíná, že se všichni vězni postavili za již zmíněnou dozorkyni a požadovali, aby jí nikdo z amerických vojáků neubližoval. Z Německa se do Dubna vrátila celá rodina. Na Ukrajinu se však museli dostat sami, a tak odjeli povozem a poté vlakem.

„Válka skončila a my jsme přijeli do Dubna. Šli jsme domů, ale dům už mezitím někdo zabral. Žila v něm jedna rodina, která nám řekla: ‚Mysleli jsme, že jste zahynuli.‘ Jednoduše nám vzali dům, který otec s matkou vybudovali, a nechtěli odejít. Říkali: ‚Už je náš.‘ Tak zlí byli lidé po válce. Rozbili nám okna, otec je musel spravovat, ale i všechno [ostatní] bylo poničené.“ Sousedé, kteří byli během německé okupace odvezeni do nacistického koncentračního tábora, se nakonec také vrátili domů na Ukrajinu.

Oleksandra Arsentivna vzpomíná na poválečnou bídu, například na to, že chleba stál i sto rublů. Pamětnice poté začala chodit do školy a snažila se rodině pomáhat: „My jsme chodili na břeh řeky, kde rostl šťovík. Vzali jsme ho mámě a ona za to byla ráda.“

 

Prezidenti se měnili, ale mně to bylo jedno

Po škole začala Oleksandra Arsentivna pracovat v nemocnici. Zůstala tam celkem devět let a poté odešla pracovat do továrny na výrobu tkanin. Vystřídala však více zaměstnání a pracovala například i jako prodavačka.

Po válce se provdala za polského přesídlence. Manžel vzpomíná, že v původních ukrajinských obcích v Polsku zůstali po válce žít pouze Poláci. Ukrajinci byli vysídleni, ale mohli údajně zůstat jedinci, kteří přijali katolickou víru. Jinak se museli Ukrajinci vystěhovat „za řeku Bug“.

Oleksandra Arsentivna se krátce rozhovořila také o politické situaci za Sovětského svazu. Zatímco manžel vzpomíná na lepší ekonomickou situaci za sovětských časů, pamětnice je spíše apolitická: „Za Nikity Chruščova byl život lehčí. Ti prezidenti se měnili, ale mně to bylo jedno. Mě a naše dítě politika nezajímala.“

Všichni členové její rodiny již zemřeli. Dnes má Oleksandra Arsentivna dvě děti a celou řadu vnuků, kteří jí podle jejích slov dělají radost. V současnosti žije se svým manželem v Dubně na západní Ukrajině a má status válečného veterána.

 

[1] Pamětnici je místy velice špatně rozumět. Jelikož jsem se bál dezinterpretace, uvedl jsem v textu méně citací než obvykle. I tak si nejsem některými užitými větnými konstrukcemi a interpretacemi jistý, což bude nutné zohlednit v případě použití příběhu.

[2] Celým jménem Radion.

[3] V tomto případě neznám důvod tohoto počínání.

[4] Pravděpodobně má na mysli sestřenici. Na Ukrajině se sestřenice označují jako „dvojuridne sestry“ a hovorově pouze jako „sestry“.