Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Nechápala jsem, proč se z nás oblíbených dětí najednou staly nenáviděné
narodila se 14. dubna 1941 v Hradci Králové
otec Václav Černý se během nacistické okupace zapojil do Obrany národa
v bytě Černých se několik měsíců ukrývala rodina generála Sergěje Ingra
od května 1941 do května 1943 byl její otec vězněn nacisty
v září 1949 otce zatkla komunistická Státní bezpečnost
ve vazbě byl mučen, musel se zpaměti naučit předem připravenou výpověď
ve vykonstruovaném procesu byl odsouzen ke dvaceti letům těžkého žaláře
na svobodu se dostal po třinácti a půl letech v roce 1962
v roce 1964 se Marie provdala za Vojtěcha Adamce
vystudovala obchodní akademii a věnovala se kancelářské práci
její otec se po roce 1989 dočkal soudní rehabilitace
Václav Černý zemřel v roce 1998
Narodila se 14. dubna 1941 v Hradci Králové jako čtvrté z šesti dětí Václava Černého, ředitele katolické tiskárny v královéhradeckém Adalbertinu. Nebyly jí ani tři týdny, když jejího otce kvůli zapojení do odboje zatklo gestapo. Z jeho dvou pobytů v kriminále bylo ale věznění nacisty to méně kruté. Podruhé ho totiž v roce 1949 zavřeli komunisté – na dlouhých třináct a půl roku. Příběh svého otce a své rodiny vypráví Marie Adamcová.
Václav Černý (ročník 1905) pocházel z Vlkova u Jaroměře. Vyučil se tiskařem v Hradci Králové, kde jako probošt katedrální kapituly působil také jeho strýc, Mons. Jan Černý. Jan měl na svého hluboce věřícího synovce vliv. Václav u něho bydlel v době svých studií a po vyučení nastoupil jako tiskař do katolické tiskárny v budově katolického spolkového domu Adalbertinum. V pětadvaceti letech se stal ředitelem tiskárny, krátce předtím se oženil s krejčovou Hermínou, taktéž věřící katoličkou. Bydleli přímo v historické budově Adalbertina. Když přišla válka, měli už tři děti.
Během mobilizace v září 1938 byl Václav přidělen k hraničářskému praporu u Vosecké boudy v Krkonoších. Odvolání obrany a přijetí mnichovské dohody ho tak jako mnohé další hořce zklamalo – podle svých zápisků se už tehdy s kamarády z praporu domluvil, že „v obraně vlasti vytrvají stůj co stůj“. Ještě před 15. březnem 1939 utvořili zakonspirované skupinky, jež se pak, když přišla okupace, staly součástí Obrany národa. S Dr. Milostným, Dr. Svobodou, Jaroslavem Otavou a dalšími odposlouchával Václav Černý telefonní hovory nacistické okupační správy, předával zprávy, tiskl letáky v tiskárně v Adalbertinu nebo finančně podporoval ženy zatčených či popravených odbojářů.
Od září 1939 navíc Černí u sebe v bytě ukrývali rodinu generála Sergěje Ingra, který o tři měsíce dříve uprchl do exilu. Manželce a dvěma synům zakládajícího člena Obrany národa a pozdějšího ministra národní obrany londýnské exilové vlády poskytovali azyl do ledna 1940, než se je – i s pomocí Václava Černého – podařilo dobrodružně převést přes Budapešť na Západ.
Dne 2. května 1941 si pro Mariina tatínka přišlo gestapo. O pomoci Ingrově rodině naštěstí nevědělo. Čerstvý čtyřnásobný otec Václav Černý se při výslechu přiznal jen k tomu, že se mu do rukou dostal ilegální leták, a on to neohlásil. Za to byl v Litoměřicích odsouzen, vystřídal vícero různých kriminálů, ale 13. května 1943 byl propuštěn na svobodu. Podobného štěstí se však nedočkal jeho strýc Jan, který byl do odboje také zapojen a gestapo ho zatklo necelý měsíc po Václavovi. „Strýček vzal na sebe ten největší trest za tatínka, a proto byl v Mauthausenu,“ vypráví Marie Adamcová. Její prastrýc Jan Černý zemřel nakonec ve Würzburgu 12. února 1944.
Mariin otec Václav se po propuštění musel stáhnout z nejrizikovějších činností a během dvou let zbývajících do konce války se věnoval už „jen“ tajnému shánění peněz pro postižené rodiny a snaze ochránit své lidi v tiskárně před nuceným nasazením. Šťastně se dočkal konce války, ale poklidné časy, kdy rodina zase byla pohromadě, netrvaly dlouho. Ještě 1. ledna 1948 mu Svaz osvobozených politických vězňů udělil pamětní odznak pro účastníka národního boje za osvobození Československa – brzy poté se ale poměry změnily.
Na samotný komunistický převrat si Marie příliš nevzpomíná, dramatický zlom přišel o rok později, v září roku 1949. Marii bylo osm let, když byl její otec, veřejně známý ředitel katolické tiskárny a bývalý protinacistický odbojář, zatčen podruhé:
„V noci najednou někdo házel kamínky do okna. Tatínek se kouknul a: ‚Pojďte otevřít!‘ Tak šel otevřít a nahoru už přišel svázaný. Vyrabovali nám celý byt. Ale nějakým zázrakem se stalo, že nikdo z nás dětí se neprobudil. Mamince, která byla těhotná a stála tam jen v noční košili, prý dovolili, aby si oblékla alespoň kabát. ‚Co se stalo?‘ – ‚Jenom si s ním promluvíme.‘ Ale tatínek se pak vrátil až za třináct a půl roku.“
Václav Černý se stal součástí vykonstruovaného politického procesu s uměle vytvořenou skupinou „Alois Hlavatý a spol.“. V měsících předcházejících soudu byli zatčení ve vazbě podrobeni krutému mučení, nuceni naučit se nazpaměť předem napsané výpovědi. „Tatínka nosili na celu po osmačtyřiceti hodinách v prostěradle, protože byl v bezvědomí. Mlátili ho tak, že mu vyrazili zuby. Jednou týdně jsme mu směli přinést oběd, oni říkali: ‚Je mlsnej, nenoste mu jídlo, jenom polívky,‘“ vypráví Marie Adamcová.
V době, kdy otce zatkli, byla Mariina maminka znovu těhotná. Nejmladší, šesté dítě Hermíny a Václava Černých se narodilo v únoru 1950, tedy v době, kdy byl jeho otec už půl roku ve vazbě. Na radu porodní asistentky tehdy Hermína odnesla dvoutýdenního syna do vazební věznice a žádala, aby si ho Václav směl pochovat. „Starší bachaři se báli, ale ti mladí výrostci z toho měli srandu, vzali mimino a nosili ho. Nakonec ho donesli i tatínkovi do cely a on vystoupil. Viděli jsme ho, jak chová bráchu.“
Matka pak otce mohla vidět znovu u Krajského soudu v Hradci Králové, kde ve dnech 27.–31. března 1950 proběhl soud s údajnou protistátní skupinou. Na balkon soudní síně prý tehdy orgány nahnaly „úderníky ze Škodovky“, kteří na souzené pokřikovali a dožadovali se nejvyšších trestů. Krajský soud skutečně řadu hrdelních trestů navrhl, pražský Státní soud ale nakonec rozsudky zkorigoval. Václav Černý tak byl odsouzen za velezradu a vyzvědačství k dvaceti letům těžkého žaláře, zostřeného jedním tvrdým ložem čtvrtletně, a dále k peněžitému trestu ve výši deset tisíc korun, ke konfiskaci poloviny jmění a ke ztrátě občanských práv.
Hermína, matka šesti dětí včetně jednoho kojence, musela okamžitě nastoupit do práce. I tak rodina přežívala jen díky podpůrným „obálkám“, které se čas od času tajuplně objevily ve schránce nebo je matce po mši podstrčil některý kněz. Děti začaly mít problémy s přijetím na školy či s maturitou, pionýrský šátek Marii učitelka ani nenabídla, rodina se ocitla v zavržení. „V osmi letech jsem nemohla pochopit, proč předtím jsme byly oblíbené děti, a pak najednou jsme byly nenáviděné. Při oslavách nás vyhazovali ze třídy – protože učitelky se bály, rodiče se báli. Všichni jsme ztratili kamarády, nikdo se s námi nesměl přátelit.“
Otec vystřídal různé kriminály: z Hradce putoval na Pankrác, poté strávil dva roky na Borech, pak znovu Pankrác, Jáchymov, Příbram, Valdice… Manželka s dětmi ho směla navštěvovat jednou za půl roku. „Přepážky byly různé podle druhu trestu, my jsme chodili až k té poslední, kde nad sklem byl proděravělý plech, aby se maminka s tatínkem slyšeli. A potom až ke stropu sklo, takže jsme si vůbec nemohli podat ruku,“ líčí Marie jednu z návštěv v plzeňské věznici Bory. „Brácha, ten malej, z toho vždycky měl děs. Tatínek se snažil dělat na nás legrácky, opičky, ale brácha vždycky řval. Takže jsme tam celou noc jeli, a pak jsme tam strávili deset minut v tomhle děsu.“
V roce 1960 vyhlásil prezident Novotný rozsáhlou amnestii. Státní bezpečnost prý tehdy rodině přišla oznámit, že mají svého manžela a otce očekávat. Šli tedy Václava vítat na nádraží – marně, na Václava Černého se tato amnestie nevztahovala. „Maminka se z toho zhroutila, to pro ni byla největší rána.“ Mariin otec byl amnestován až v roce 1962 – propustili ho s desetiletou podmínkou – a tehdy už ho rodina nečekala. Když prý Hermínu zavolali na vrátnici podniku, kde pracovala, a ona tam spatřila svého muže – sesula se k zemi a museli ji křísit.
V roce 1962 se tedy konečně všichni sešli doma, o tři roky později byla Václavovi desetiletá podmínka zkrácena v rámci další amnestie na polovinu. Rodina držela pohromadě, byť k určitému odcizení ve vztazích, způsobenému dlouhou odlukou, nutně muselo dojít – zejména mladší děti na otce nebyly zvyklé. Marie se už dva roky po tatínkově návratu provdala, odstěhovala se do Olomouce a kontakty pak udržovala spíš prostřednictvím dopisů. Její muž Vojtěch Adamec byl nádražák, takže se stěhovali po různých drážních domcích. Žili v Olomouci, ve Velké Bystřici u Olomouce, normalizační dvacetiletí prožili v Lovosicích. Marie, která měla vystudovanou obchodní akademii, se věnovala kancelářské práci, v Lovosicích byla zaměstnána v podniku vyrábějícím léčiva pro zvířata Bioeta, od roku 1981 pracovala v různých bankách.
V témže roce 1981 zemřela její maminka Hermína, Václav se o ni v posledních letech jejího života intenzivně staral. On sám se po revoluci dočkal rehabilitace. Dožil v domově pro vysloužilé kněze v Moravci u Velkého Meziříčí, kde díky biskupu Otčenáškovi mohl pobývat jako vůbec první laik, a zemřel v roce 1998.
Na otázku, zda její otec někdy litoval politické angažovanosti, která mu vynesla mnohaleté věznění, Marie odpovídá, že „tak se to tehdy nebralo“. „Zrovna nedávno jsme měli se synem rozhovor a on říká: ‚Prosím tě, jaké vlastenectví?‘ To už dneska lidi neznají. Ale tenkrát to skutečně bylo vlastenectví,“ poznamenává pamětnice k otcově motivaci a k atmosféře, ve které vyrůstala.
V Mariině životě navíc hrála roli i víra: po celý život chodila do kostela, osobně se poznala s řadou známých kněží, po svém odchodu do důchodu pomáhala s účetnictvím katolické charitě. „Víra nás držela, to je fakt. Ale vždy to bylo mezi lidmi – já nejsem fanatik. Fanatik je něco jiného než věřící člověk a víra, to je spíš slušnost a základ člověčenství.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Kristýna Himmerová)