„Tolerance, aby lidi byli tolerantní. Aby šetřili přírodu a našli štěstí tím, že jsou blízcí k jiným lidem. Život na světě je velmi krásný, [tak] aby ten svět uchránili, aby zůstal velmi krásný. Aby přijali jiné lidi, i když mají jinou kulturu.“
„Otec se mnou chodil po peroně, dával mi poslední rady, abych nelhal a nekradl, abych si čistil zuby a měnil punčochy každý den a myl nohy. A co já měl, já jsem jenom tak říkal: ‚Ano.‘ Ale já jsem ho ani neposlouchal, radši jsem šel, v duchu už jsem byl v tom vlaku, protože pro mě to bylo takové obrovské dobrodružství. Já jsem de facto viděl, že to pro rodiče je velmi těžké, že byli jako velmi dojatí a byli smutní z toho, že já půjdu pryč. A já jsem byl takový hrozně nadšený jít pryč, tak jsem se cítil potom velmi vinný, a tak jsem se dělal velmi smutným. Tak mně otec řekl: ‚Bedřichu, když nechceš jít, tak nemusíš jít.‘ Já jsem řekl: ‚Já jsem smutný, ale já chci jít.“
„Já jsem se narodil ve Vídni, moje maminka byla Rakušanka, můj otec byl Čech. A my jsme žili, mých prvních osm let jsme žili v Polsku, Bielsko-Biała, což je blízko Katovic, nedaleko moravských hranic. A můj otec byl ředitelem Stock-Cognac, to byla firma, která byla velmi rozlehlá v rakousko-uherské monarchii, vyráběli koňak, brandy a tak dále. A on byl ředitelem. V roce třiatřicet jsme se přestěhovali do Prahy.“
„Jízda do Anglie byla i zprostředkovaná nějakým židovským komitétem v Londýně, který za to taky platil, částečně. Za tu školu. Tak ten manželský pár, u nich jsem byl tři dny a pak mě vzali do nějaké agentury pro práci v hotelech. Já jsem dostal práci jako umývač nádobí.“
„My jsme byli nějakých třicet lidí na chalupě. To byly ty postele, jedna vedle druhé. A de facto skoro všichni byli Židé. Nevím, jestli nás tam dali spolu, proč nás dali spolu jako Židy, ale bylo to tak. To byli všichni mechanici, pozemní mechanici. Tam se hrál mariáš, karty se tam hrály, rádio se poslouchalo a já jsem seděl na mé posteli, jsem se učil vždycky. Pak jsme měli ty Liberatory v 311., byly takové stanice, a jsme jeli, na kolech se jezdilo.“
Svobodník v. v. Bedřich Abeles, Ph.D., se narodil 23. června 1925 ve Vídni do česko-rakouské židovské rodiny. Rodina Abelesových žila do Bedřichových osmi let v polském městě Bielsko-Biała, odkud se v roce 1933 přestěhovala do Prahy. Bedřich vyrůstal v Polsku, a když přijel do Československa, musel se naučit česky. V Praze chodil do obecné školy a posléze do gymnázia, odkud byl však pro svůj židovský původ vyloučen. To si již rodina uvědomovala nebezpečí nacismu a syna v červenci 1939 vyslala z Prahy do Anglie tzv. Wintonovým transportem. V Anglii se ho ujala příbuzná a poté měl navštěvovat Grammar School v Maidenheadu. Ze školy však brzy odešel a začal pracovat v Londýně. Živil se jako umývač nádobí, kuchař a číšník, pronajal si pokoj a už ve čtrnácti letech byl zcela samostatný. Začal si ale uvědomovat potřebu vzdělání a později si dodělal maturitu. 11. května 1943 vstoupil do československé pozemní armády v Anglii a posléze do 311. bombardovací perutě Royal Air Force, kde sloužil u pozemních mechaniků. Během války byla jeho rodina povražděna v koncentračních táborech. Po osvobození odjel do Prahy a vystudoval fyziku na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. V roce 1949 emigroval do Izraele, kde se opět živil jako číšník, a po úspěšném absolvování doktorátu v oboru fyziky získal místo učitele matematiky v meteorologickém ústavu, později přešel do Weizmannova institutu věd (Weizmann Institute of Science). V roce 1956 odjel do USA, kde pracoval ve firmě Radio Corporation of America a Exxon Mobil. Proslul jako fyzik, sestrojil např. termoelektrický generátor pro lety do vesmíru. Bedřich Abeles se odstěhoval do Anglie a žil v Leicesteru. Zemřel 14. prosince roku 2020 ve věku 95 let.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
