Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Valierya Charnamortsava Валерыя Чарнаморцава (* 1978)

• narozena 6. 11. 1978 v Bělorusku v Minsku

• od roku 1985 chodila do školy č. 19 Janky Kupaly s matematickým zaměřením

• 25. 3. 1993 šla na svůj první mítink v životě

• ve školních letech navštěvovala vlastivědný kroužek „Bielaruskaja chatka“ M. Bahdanoviče

• v letech 1996–2001 studovala na Běloruské státní univerzitě informatiky a radioelektroniky obor ekonomická informatika

• v letech 2001–2008 pracovala v továrně jako programátorka a zároveň organizovala vlastivědné a kulturní exkurze

• v roce 2006 vstoupila do Běloruské křesťansko-demokratické strany (BCHD)

• na přelomu let 2006 a 2007 začala v rámci projektu BCHD „Pokání“ nahrávat vzpomínky bývalých vězňů gulagu

• v letech 2008–2010 pracovala jako překladatelka z ruštiny do běloruštiny pro web Charta 97

• v letech 2000–2020 byla pozorovatelkou na při každých volbách

• v letech 2013–2017 pracovala ve státní turistické firmě a organizovala kulturní zájezdy

• v roce 2016 absolvovala průvodcovský kurz, nemohla ale obhájit závěrečnou práci

• v roce 2017 začala pracovat pro nekomerční organizace

• v roce 2020 během covidu dělala on-line kurzy o historii, kultuře, běloruštině

• v roce 2021 po covidu nastoupila do církevního fondu Eufrosiny Polocké

• 18. 10. 2022 byla zatčena, strávila tři měsíce ve věznicích „Akrescina“ a „Valadarka“ v Minsku, pak byla odsouzena ke dvěma a půl letům domácího vězení

• 12. února 2023 emigrovala do Litvy do Vilniusu

• v roce 2023 ve Vilniusu nastoupila na Evropský humanitní institut na magisterské studium oboru „Rozvoj kulturního dědictví“

Valeria Černomorceva je organizátorka a průvodkyně vlastivědných exkurzí po běloruských i zahraničních místech spojených s běloruskou historií. Věnuje se tematice gulagu a stalinských represí, v rámci programu Pokání, organizovaného Běloruskou křesťansko-demokratickou stranou, nahrává vzpomínky a svědectví pamětníků. V roce 2023 pobyla tři měsíce ve vězení, poté ji odsoudili ke dvěma a půl rokům domácího vězení. Podařilo se jí emigrovat, nyní (2024) žije v hlavním městě Litvy, Vilniusu. Na Evropském humanitním institutu zde studuje obor rozvoj kulturního dědictví.

Rodinné zázemí

Valeria Černomorceva se narodila 6. listopadu 1978 v Bělorusku v Minsku. Oba rodiče byli architekti. Otce nepoznala, jako Žid ještě před jejím narozením odjel do Izraele. Matčina rodina pochází z vesnice Vysokaje v okrese Orša. Dědeček Siarhiej Dzianisovič nebyl zapojen v odboji; za okupace se staral o rodinu a rodiny svých bratrů odvelených do války. Po osvobození se dostal do trestného praporu. Byl sapérem, účastnil se Königsbergské operace a získal několik vyznamenání. Zemřel rok před narozením pamětnice. Valeriina matka, Ljubou Černomorceva (1937), byla nejstarší z dětí. Předválečná byla ještě sestra Svjatlana, tři mladší sestry a bratr se narodili po válce. Babička Tacciana Vasilieuna zemřela, když Valeria byla malá, a ona si jako babičku pamatuje její sestru Lidu. V dětství jezdila Valeria s matkou do vesnice Vysokaje na rodinné hroby. Rodina byla ruskojazyčná, jen babička Lida mluvila běloruskou trasankou, což ovlivnilo sebeuvědomění mladé Valerie.

Matka vychovávala dceru sama. Pracovala v organizaci Minskprajekt jako hlavní inženýrka. Během perestrojky pak pracovala pro různé soukromé firmy. Vydělávala dost, rodina nežila v nedostatku. Kvůli absenci babiček a dědečků Valeria často bývala s matkou v práci.

Formování postojů od útlého dětství

V roce 1985 začala Valeria Černomorceva chodit do matematicky zaměřené školy č. 19 Janky Kupaly. Už na základní škole ji zajímaly jiné věci než ostatní děti. „Jako první ze třídy jsem sundala pionýrský šátek a přišpendlila si bílo-červeno-bílý odznak.“ Hádky s učitelem dějepisu ji dovedly k zájmu o běloruskou historii. Četla knihy starých i současných běloruských klasiků Karatkeviče, Aljachnoviče, Arlova. Ve 14 letech, 25. března 1993, na 75. výročí Běloruské lidové republiky (BLR), šla na svou první demonstraci. S kamarádkou ze školy začaly mluvit bělorusky. S vlastivědným kroužkem „Bielaruskaja chatka“ pořádali v muzeu Maksima Bahdanoviče vlastivědné a literární večery a jezdili na poznávací vlastivědné exkurze.

Matka byla velmi vzdělaná, ráda četla, vodila dceru na různé akce. S o devět let mladší sestrou Ljudou, která žila sama s dcerou Katiou a s níž si byly velmi blízké, si v roce 1986 pořídily chatu a všechny tam pak jezdily. Obě dívky byly skoro jako sestry. Teta Ljuda měla v knihovně kompletní dílo Uladzimira Karatkeviče; pouštěla jim Dančyka, v 90. letech velmi populárního zpěváka, jehož v běloruštině zpívané písně probouzely v lidech vlastenecké cítění (Bahdan Andrusišyn Dančyk později pracoval v Praze na Rádiu Svobodná Evropa).

Studia a první zaměstnání

Na matematické škole se Valeria účastnila olympiád v matematice, fyzice a informatice. Po maturitě v roce 1996 byla bez zkoušek přijata na Běloruskou státní univerzitu informatiky a radioelektroniky, na obor ekonomická informatika. Hned od prvního ročníku začali s kamarádkou a jejím přítelem jezdit na písničkářské festivaly „Krapivinské pole“, na místo bitvy u Oršy (1514), a nepřestali, ani když je milice začala tvrdě rozhánět. Hodně četli – kamarádčin přítel měl velkou knihovnu běloruské literatury, poslouchali nahrávky písničkářů, slavili 25. březen, chodili na demonstrace a setkání.

Po promoci Valeria odmítla jít na umístěnku učit na střední školu – nemohla by mluvit bělorusky. Podala si žádost do továrny a osm let tam pracovala jako programátorka, než odešla po vzájemné dohodě. Zároveň již organizovala vlastivědné exkurze. Po odchodu z továrny dva roky překládala do běloruštiny pro web Charta 97 (běloruská Charta 97 vznikla po vzoru československé Charty 77).

O víře

Matka nerada mluvila o víře. Do kostela chodily jen o svátcích, slavily ale třeba Dziady (Dušičky): vařily kuťu a bliny a matka vždy žádala dceru, aby se pomodlila. Když bylo Valerii deset let, nechaly se s matkou, tetou Ljudou a Katjou pokřtít v chrámu Alexandra Něvského. Pamětnici se tam nelíbilo: „Už u mě probíhalo jisté národní sebeuvědomění, a tam byla církevní slovanština; ničemu jsem nerozuměla. Snažila jsem se modlit bělorusky.“ V září roku 2000 vzniklo v Petropavlovském chrámu na Nemize mládežnické Bratrstvo Konstantina Ivanoviče Ostrožského (hejtman Velkoknížectví litevského K. I. Ostrožský vyhrál bitvu u Oršy; pravoslavný křesťan považovaný za dobrověrného knížete). V Bratrstvu mluvili bělorusky a Valeria tam začala chodit. Brzy ale v Petropavlovském chrámu viděli nezdravé věci. Jeden z duchovních se navenek tvářil progresivně, přitom ale spolupracoval s KGB. Například pořádal modlitby v době protestních akcí, aby tam lidé nešli. Přitahoval k sobě běloruskou inteligenci a pak lidi udával. Z členů Bratrstva nikdo neutrpěl, včas odtud odešli.

Zrození politické aktivistky

Díky členství v Bratrstvu se Valeria dostala do Běloruské křesťansko-demokratické strany (BCHD), která sdružuje lidi různých křesťanských vyznání. Tam už, jak říká, „začal politický boj“. V letech 2000–2020 byla pravidelně pozorovatelkou u voleb. Místo slova „volby“ používá slovo „výroba“ (slovní přesmyčka „vybary“ vs. „vyraby“ – volby vs. výrobky) a říká, že by o „výrobě“ mohla napsat knihu. Na vlastní oči viděla všechny falsifikace, nejednou ji vykázali z volební místnosti. V roce 2001 byl u ní štáb pozorovatelů a některé její přátele pak zavřeli. Když po letech rekonstruovala byt, zjistila, že byla odposlouchávána.

Organizátorka exkurzí

Na konci roku 2010, po zmanipulovaných prezidentských volbách, uvěznili hlavní redaktorku webu Charta 97 Natalju Radzinu a pamětnice přišla o práci. Přijali ji do státní turistické firmy, kde organizovala turistické výlety. Byla to ale víc než turistika: dělala exkurze s kulturně vzdělávací osvětou, v rámci nichž pořádala koncerty a zajímavá setkání. Nejezdili jen na turistická místa, mnohé exkurze věnovala různým běloruským osobnostem či událostem, jako třeba bitvě u Oršy. Udělala si průvodcovský kurz, nesměla ale obhájit zvolenou absolventskou práci. Po čtyřech letech z turistické firmy odešla a pracovala postupně u několika nekomerčních organizací. V roce 2020, při covidovém lockdownu, dělala on-line kurzy o historii, kultuře a běloruštině. Po lockdownu pracovala pro církevní fond Eufrosiny Polocké a dál organizovala exkurze. Chtěla založit vlastní organizaci, to už ale nestihla.

Vytvořili jsme virtuální muzeum sovětských represí v Bělorusku

K tematice gulagů a represí dovedla pamětnici četba, zejména kniha „Zpověď“ (v českém překladu „Paní doktorová 0-287 aneb Z Prahy do gulagu“), což jsou paměti Larysy Henijuš – básnířky a tajemnice Rady BLR, jež žila i v Praze, a dále autobiografie Franciška Aljachnoviče „Ve spárech GPU“. Oba autoři strávili léta v gulagu, Aljachnoviče v roce 1944 zavraždili ve Vilně agenti NKVD. Dne 3. června 1988 vyšel článek Zjanona Pazniaka a Jauhiena Šmahilioua „Kurapaty – cesta smrti“. Kurapaty na kraji Minsku, kde NKVD v letech 1937–1941 popravila dle různých odhadů 32 000–100 000 lidí, jsou prvním místem v celém bývalém SSSR, kde prokuratura zahájila vyšetřování masových poprav. Valeria Černomorceva vypracovala plán exkurze po Kurapatech a chtěla jej obhájit coby závěrečnou práci v průvodcovském kurzu. To jí však nepovolili a ona se nestala oficiální průvodkyní. Pořádala tam ale exkurze s jinými průvodci, archeology a historiky.

Na přelomu let 2006 a 2007 spustila BCHD projekt Pokání a Valeria začala nahrávat vzpomínky bývalých vězňů gulagu. S protestantským pastorem Ernstem Sabilou, jenž v gulagu strávil 13 let, objížděla regiony. Vyprávěl své svědectví a navrhl, aby začali hledat další bývalé vězně gulagu. „Intuitivně jsme chápali, že je nutné nahrát jejich vzpomínky. Ani jsme nevěděli, že se tomu říká ústní historie.“ Pořídili kolem 270 audio a videonahrávek. Zpočátku neměli systém; pak jim němečtí historici poradili, jak vést archiv ústní historie, a naučili je metodiku. Sbírali i svědectví lidí, kteří prošli vězením při Lukašenkově režimu, a pořádali setkání mládeže s některými svědky. Z nahrávek vytvořili CD s materiály o represích a za dobrovolný příspěvek je rozdávali na demonstracích, exkurzích, na Dušičky. Utržené peníze šly na pomoc bývalým vězňům. Podpora z nadace Konrada Adenauera jim pomohla vytvořit webové stránky: „Nepodařilo se nám udělat vše, co jsme chtěli, vytvořili jsme ale virtuální muzeum sovětských represí v Bělorusku.“

Represe v rodině

Když se Valeria začala zabývat tématem represí, teta Ljuda jí svěřila příběh jejich dědy Sjarhieje. Studoval na horyhorecké akademii. Když v roce 1937 začaly další represe, předvolali jej na NKVD a chtěli, aby donášel na spolužáky, v opačném případě mu hrozili zavřením. On utekl a celý život se skrýval. Proto se snažil být za války nenápadný, proto byl v trestném praporu. Lidé, kteří prošli gulagem či jinými represemi, na to neradi vzpomínali. Děda svůj příběh tetě vyprávěl až před smrtí. I když byl nepřímou obětí represí, svým způsobem trpěl celý život.

Volby 2020

Pamětnice chodila na všechny protesty, po dalších zfalšovaných prezidentských volbách dne 9. srpna 2020 ale do města nešla. Zůstala s kolegy u svého volebního okrsku. Byla jediná oficiálně zaregistrovaná pozorovatelka, ostatní byli zbaveni akreditace. Do volební místnosti ji však nepustili. Volební komise vyvěsila zfalšované výsledky a Valeria sepsala oficiální stížnost. V den, kdy ji odeslala, vyšly do ulic ženy v bílém. To byl podle ní zlomový okamžik. „Dodnes si myslím, že bylo dobře, že protest byl pokojný.“ Zásahové jednotky OMON se ještě bály mlátit ženy. Týden po volbách, 16. srpna, bylo v ulicích na 300 tisíc lidí. To už byly protesty tvrdě potlačovány. „Nebála jsem se. Zdálo se mi, že na tohle jsem čekala celý život,“ říká pamětnice. Valeria nevěří, že běloruská revoluce prohrála. „Myslím, že jsme tehdy morálně vyhráli. Jsem nezlomný optimista – věřím, že proces začal, a brzy – ještě za našeho života – uvidíme výsledky.“

Zatčení a vězení

Téměř 30 let chodila Valeria Černomorceva na demonstrace, aniž by ji zatkli. „Všichni žertovali, že mě nějak ne a ne sebrat.“ Přátelé, které vyslýchali, jí řekli, že KGB ji má za blázna, proto ji nechává být. Při nahrávání vzpomínek bývalých vězňů gulagu vždy přemýšlela, zda by něco takového vydržela. Rozhodla se zůstat v Bělorusku, dokud bude moct aspoň něco dělat. V roce 2022 byla v zahraničí, když začali zatýkat průvodce. Varovali ji, ať se nevrací, jí ale končila platnost pasu i víza, a tak se vrátila. Skrývala se a po obdržení nového pasu chtěla odjet ze země. Nestihla to, 18. října 2022 pro ni přišli. Než vyrazili dveře, stihla vyhodit z okna notebook s databázemi účastníků svých exkurzí. Notebook sice sebrali, zatím se do něj ale zřejmě nedostali. „Pro mě bylo nejdůležitější neohrozit další lidi, nebýt příčinou zatčení jiných. Nevím o tom, že by kvůli mně někdo utrpěl.“ Dali jí pouta a přikázali lehnout si tváří k zemi. PIN k svému telefonu jim dala dobrovolně, aby ho z ní nedostali násilím. Po domovní prohlídce ji odvezli na výslech.

Deset dnů byla ve vazební věznici Akrescina, proslulé zvlášť tvrdými podmínkami pro politické vězně. Ve dvoumístné cele bylo šest až osm žen, přes víkend deset. Potom ji noční eskorta převezla do jiné minské věznice, takzvané Valadarky. Valeria považuje za symbolické, že se to odehrálo v noci z 28. na 29. října, v takzvanou Noc popravených básníků. V roce 1937 právě této noci NKVD v Kurapatech popravila nejméně 132 příslušníků běloruské inteligence včetně básníků. Část z nich předtím věznili na Valadarce. Věznice Valadarka byla v 200 let starém Piščalovském hradu (v roce 2024 ji přestěhovali do nových prostor mimo Minsk). Pamětnice si připomínala osobnosti, které zde dříve seděly, a to jí pomáhalo psychicky zvládat situaci. Podmínky byly lepší než na Akrescina, dostávala dopisy a balíčky od přátel, byla tam dobrá knihovna, vodili je na procházky. V cele potkala Marfu Rabkovu z lidskoprávního centra Viasna, odsouzenou na 15 let. Byla tam již přes dva roky.

Po třech měsících soud pamětnici odsoudil ke dvěma a půl rokům domácího vězení za účast v protestních akcích v roce 2020. Valeria říká, že skutečným důvodem jejího uvěznění byla „pomsta za Kurapaty“, a jen díky tomu byl trest tak mírný. „Jako věřící člověk také vím, že jsem neměla jen štěstí. Hodně lidí se za mě modlilo, proto jsem tam byla jen tři měsíce. I když mně to samozřejmě stačilo.“

Emigrace

Valeria věděla, že domácí vězení jí mohou změnit na trestní kolonii; na to nechtěla čekat. U soudu musela podepsat, že neopustí Bělorusko, z nějakého důvodu jí ale nechali pas a nezapsali ji mezi osoby bez práva výjezdu, takže se jí podařilo vycestovat. Má za to, že to udělali schválně. Nyní žije ve Vilniusu a studuje na Evropském humanitním institutu magisterský obor rozvoj kulturního dědictví. Sbírá evropské zkušenosti s ústní historií a sní o muzeu represí v prostorách bývalé věznice Valadarka.

Medaile Larysy Henijuš

Názory a postoje pamětnice asi nejvýrazněji ovlivnila osobnost Larysy Henijuš. Kromě pamětí, jež česky vyšly pod názvem „Paní doktorová 0-257“, to byla také její modlitba „Bože, ochraňuj Bělorusko“. „Kdosi řekl, že ve 20. století byl v Bělorusku jediný chlap, a ten se jmenoval Larysa Henijuš – natolik velká duchem byla.“ Básnířka se pro pamětnici stala životním příkladem. Každý rok 9. srpna, v den jejích narozenin (v roce 2020 bylo 100. výročí), pořádala exkurze do jejího rodiště. Larysa Henijuš žila po návratu z gulagu v Zelvě, kam za ní jezdili studenti, umělci, archeologové, kteří toužili po něčem nesovětském. Říkali jí „babička“. „Mé kamarádky o tom věděly a poslaly mi do cely fotku babičky. Ta fotka se mnou prošla vším, teď ji mám ve Vilniusu.“ Dne 9. srpna 2024 předala zvolená prezidentka Běloruska Svjatlana Cichanouská pamětnici medaili Larysy Henijuš: „Nemyslím, že bych si ji příliš zasloužila. Ti, kdo tam zůstávají – Maša Rabkova a další duchem velcí lidé –, by si ji zasloužili víc,“ říká na závěr Valeria Černomorceva.