MUDr. Jaromír Klika

„V té zmatečné době těsně před revolucí (Pražské povstání) jsme dostali hesla, taky je to tam někde popisovaný, že budeme mít shoz zbraní. Byla to dvě nebo tři místa za Černým Kostelcem a ještě někde tady za Smíchovem. Tak jsme to všechno zorganizovali, já jsem dostal úkol přijmout přivezený zbraně tady v Nuslích v nějakým tady skladu, taky je to tam popsaný. Vždycky když jedu kolem, tak si na to vzpomenu, jak je tam z Nuselské ulice výjezd k Jezerce nahoru naproti, tam byl nějakej ohromnej zemědělskej sklad.“ - Tazatel: „Tam je mlékárna, ne?“ - „Ano, něco takového. A tam jsme dostali rozkaz, abychom čekali, že nám tam přivezou zbraně. Jenže jak už asi jste se dočetl, tak nakonec k tomu shozu nedošlo a ti se vrátili, což jsme byli z toho teda opravdu otrávený… “ - Tazatel: „Takže vy jste teda ty plochy ani nevytyčoval?“ - „Ne, já jsem na těch plochách nebyl, já jsem dostal za úkol uspořádat to a najít místo v tom skladu, aby se to tam uložilo. Tam jsem byl s těma mýma klukama z té mé roty, já jsem byl velitelem 4. roty.“

Tazatel: „Takže vy jste ani tak nevyvíjeli zpravodajskou činnost, ale připravovali jste svoje vojenský dovednosti?“ - „Za a vojenský dovednosti, za bé měli jsme ale pak za Steinera Veselýho přímo zakázaný nějaký destrukce, střílení a tak dál venku v terénu proti. Jednak jsme se museli chránit, abychom mohli získávat ty zprávy a ty dodávat do centra přes Steinera Veselýho a přes ty jeho vysílačky, a zase to bylo složitý, páč některý se přerušily, museli jsme ucuknout z toho. Zajímavý pro vás by bylo, to jsme zjistili až tak před dvěma třemi lety, že londýnská zpravodajská centrála, která chytala ty zprávy od nás a tak dál, ono to mělo zkratku VRU, za celou válku získala asi sedmdesát pět tisíc zpráv, z toho Zpravodajská brigáda jich dodala sedm až osm tisíc. A co jsem se dozvěděl teprve teďka za ty poslední dva roky odtamtud: že zprávy Zpravodajské brigády, například ty, které šly pro letectvo, pro RAF a používali jich, tak nemusely být kontrolovány a rovnou byly předávány tam a považovány za důvěryhodné. Tak to jsme se nafoukli a byli jsme jediní, kdo takto měli ty zprávy označeny. A to září 1941, když nastoupil Heydrich a byl zavřenej ten Eliáš, tak to si nějak pamatujete? No, my jsme byli v té době hodně opatrní, na jeden čas jsme i úplně zastavili takovou tu kompletní práci, než se tohleto uklidnilo.“

„No a to taky třeba za tý heydrichiády: Karel Rohlíček, neříkal jsem vám to? Tenhle Karel Rohlíček ze ZB (Zpravodajská brigáda), jeho táta měl tiskárnu ve Vysočanech a Karel Rohlíček nám tam tisknul například takový lístky. Předně jsme dodávali nebo jsme nechávali lístečky v telefonních budkách, kde byl čas, kdy vysílá Londýn a na jakých vlnách. To on tam natisknul, všechno se dělalo v rukavicích, např. zprávy musely být natištěné strojem až na čtvrtý obtisk, poněvadž aby se to nedalo rozlišit. Tak to bylo vyzkoušený, že až čtvrtý obtisk, ta kopie, to by se těžko říkalo, že to je z tohoto stroje. Tak to jsme takto měli zařízený. Tak ten Rohlíček nám dodával takový věci. Nebo taky varování: Pozor, tohle je vlajkař! A to se lepilo vlajkařům na dveře. A ten otec Karla Rohlíčka měl nějaký spojení na ty dva parašutisty Gabčíka a Kubiše. Karel Rohlíček s nima jezdil na kole po Praze, aby je učil, jak Praha vypadá, oni neznali Prahu, tak on s nima nejdřív jezdil. A jejich padáky, té skupiny, tak starej Rohlíček znal kněze tam v těch Vysočanech a ty padáky oni pohřbili. Jak se znal s tím knězem, tak udělali pohřeb fingovanej, kde v té rakvi byly ty padáky, a ten Karel Rohlíček šel před tou rakví a nesl kříže… A tímto způsobem tam pohřbili někde na tom hřbitově ty padáky. Tak to je taková zajímavost a o tom se asi ani neví.“

„Eliáš? Ano, to až za protektorátu se seznámili s tátou, ale já se na to moc nepamatuju, poněvadž jsem tušil, věděl, že se tam něco děje, a tak v rámci takových těch pravidel jsem se na nic neptal.“ - Tazatel: „A vy jste znal i paní Eliášovou?“ - „Až potom, ale málo, snad jsem se s ní dvakrát viděl, ta k nám zase tak jako nechodila. Oni se stýkali prakticky jenom s tátou, ona paní Eliášová k němu chodila do soukromé ordinace a Eliáš taky chodil k tátovi do ordinace jako na léčení a táta mu psal, fingoval mu například, a tady to taky píšou, že jako rentgen - tady je kámen, který tam nebyl, a tak podobně, aby byl nějaký důvod k tomu léčení. A pak taky, když se Eliáš potřeboval s někým sejít a někam jít, tak táta mu napsal do jeho karty lékařský, že byl u něj na vyšetření v tolik a tolik hodin. Takže mu dělal takové jakoby alibi. Tak a teďka bylo hezký, já jsem měl doma ukrytý v psacím stole mezi prknama i plány pražský protiletecký dělostřelecký obrany, plány reflektorů, prostě to, co Zpravodajská brigáda dodávala na Západ, to je plány, kde jsou protiletecký kanony, kde jsou reflektory a tak dál, tyhlety všechny údaje, a já jsem měl opis, no chráněný jsem to měl, aby to někdo nenašel, ale teďka pro tátu přišla Kriminal polizei a víte, jak mně bylo?“ - Tazatel: „A vašeho tatínka teda zatkli?“ - „Jo, tátu vyšetřovali, nezatkli, ale vyšetřovali několikrát tam v té budově gestapa, ‚Pečkárně‘, tak o tom je taky tady psáno. Táta to popsal.“