„Bohužel potom přišla válka. To bylo hrozné, když je sebrali do koncentráku. My jsme bydleli v Nesovicích. Bratranec mého budoucího muže jezdil večer do práce, přijel k nám a řekl, že ze Svatobořic nám vzkazují, že je mají ráno odvézt do Brna na gestapo. Celou rodinu. Bylo to třicet tři lidí. Kyjov, Svatobořice, Sobůlky. Rodina – bratranci sestřenice a tak dál. Ježiši Kriste, my jsme se tam rozjeli. Maminčin nejmladší bratr, jmenoval se Čeněk a byl strojní zámečník, hrál ve Svatobořicích fotbal, byl úžasný sportovec. Boxoval za SK Mistřín, byl krásný a urostlý. Večer jsme se o deportaci dozvěděli a hned jsme za nimi jeli. Čeněk měl ze všech bratrů jako jediný za ženu cikánku – Milenku Danielovou z Bučovic. Měli tříletou holčičku, Růženku. A já jsem si ji odvezla domů. Na to nikdy nezapomenu: Z Hodonína do Kyjova jezdí lokálka. Když jsem do té lokálky s Růženkou šla, tak on jenom zatínal zuby, Milena plakala. To bylo strašné. A výpravčí nechal lokálku čtvrt hodiny stát, aby se mohli rozloučit. A od té doby Růženka už nikdy neviděla rodiče a oni zase ji. Byla u nás. Já jsem si jí přivezla domů.“
„Dědeček měl v Kyjově dva bratry, ti měli vlastní rodiny. A jeden z nich, maminčin bratr Eda, byl nasazen na práci v Německu. Jediný z celé rodiny… měl provdané sestry s dětmi, rodiče, dva bratry… zůstal jedině on. A když přijel, zastavil se u nás v Nesovicích. Říkal, že jede domů, že se těší. A maminka mu řekla: ‚Edo, netěš se. Nikdo z tvé rodiny už nežije. Všechny je odvezli a váš dům srovnali se zemí.‘ A on se chytil za hlavu a tloukl s ní o zeď. Maminka s tatínkem měli co dělat, aby ho udrželi. On si chtěl rozbít hlavu. Měl dva bratry a dvě sestry s dětmi. Nikdo nepřežil.“
„To byla těžká doba. Přežili jsme, ale nejbližší rodina, 33 lidí, maminčiny bratranci a sestřenice tam zůstali. To bylo štěstí, že my jsme bydleli jinde, v Nesovicích. Pan starosta za nás bojoval, jediný starosta v protektorátě. Přitom už jsme šli do Brna na gestapo. Maminka už všechno rozdala sousedům anebo schovala, kdybychom se vrátili. Měli jsme tam jet v pondělí a v pátek jsme dostali zprávu. Už jsme šli na nádraží. O půl jedné nám jel vlak, celá vesnice nás doprovázela. U nádraží byl obecní dům a pan vrchní volá: ‚Holomková, pojďte sem nahoru.‘ A tam byl pan starosta. Měl kruhy pod očima, byla na něm vidět strašná únava. ‚Holomková, neplačte, nikam nejedete. Tři dny jsem se nechal vykopávat na gestapu ze dveří do dveří, ale já svoje občany na smrt nepošlu.‘ A maminka omdlela. Naštěstí tam byl zrovna lékař, který ji křísil. A my jsme vyletěli ven, tam byli kamarádi a kamarádky, celá vesnice. Všichni jsme křičeli: ‚Nikam nejedeme!‘ Kluci mě nosili na ramenou. Náš starosta byl opravdu jediný, který své lidi zachránil.“
Emílie Machálková se narodila 25. listopadu 1926 do významné romské rodiny Holomkových. Pradědeček pamětnice se zasadil o právo Romů bydlet ve vesnicích namísto předchozího omezení obývat pouze osady mimo obce. Před deportací do koncentračního tábora pamětnici společně s rodiči a sourozenci zachránil starosta Nesovic, který jim vyjednal výjimku na brněnském gestapu. Třicet tři příbuzných válku nepřežilo, odvlekli je do koncentračních táborů a nikdo se nevrátil. Pouze tříletou neteř Růženku se podařilo zachránit. Emílie Machálková, přezdívaná Elina, se v dospělosti prosadila jako zpěvačka, zvláště romských písní. Vyhrála několik pěveckých soutěží. Emílie Machálková zemřela 16. července 2017.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
