Doc. RNDr., Csc. Bohuslav Strauch

„Já jsem byl shodou okolností na hřbitově a teď jsem slyšel nějaký ryk, já jsem to nevěděl. A tak jsem se šel podívat, kouknul jsem za hřbitovní zeď, okamžitě jsem utekl od toho pryč. Já jsem se na to nechtěl dívat. Mlátili je tam a pak je popravili, pak to museli stejně exhumovat, protože to bylo za hřbitovní zdí. Byly to zbytečné, nehezké excesy.“

„Pracovní úřad nás, všechny gymnazisty ve věku terciánů a kvartánů, povolal a jeli jsme jako česači chmele do sudetských oblastí, k Litoměřicícm a k Úštěku. Jeli jsme tam transportem a shodou okolností jsme projížděli Terezínem a tam jsme viděli pruhované chlapy, jak tam pracují. Němci nám předtím dali na cestu půlku chleba a salám, a my, když jsme tam viděli ty trestance, tak celý ten vlak, což bylo asi 20 vagonů, tam házel ty svačiny a ti trestanci se po tom vrhali. To bylo na druhou stranu fascinující svým způsobem. A teď ti němečtí vojáci na ně řvali a měli pušky. A my si říkali, aha, to je asi ten koncentrák, a in natura jsme jej viděli. Ti chlapi měli takhle na hlavě dohola prostřihnutý pruh, aby byli značení.“

„V červnu byl veřejný proces v místním divadle. Udělali výstavku zabavených věcí. Tam bylo všechno možné, včetně ledničky, nadnormativní zásoby. Maminka měla pole, které pronajímala, a ten nájemce jí dával deputát, tak jí tam nechal nějaké to zrní, které tam také dali. A takové blbiny, kdeco, všechno možné. Bratr se chtěl ženit, tak tam měl ještě nenainstalovanou chladničku a sporák. To všechno oni prostě zneužili. V té době byla atmosféra mimo jakékoliv standardní občanské jednání.“

„Když jsem jel připravit pohřeb maminky, žádal jsem o pětidenní opušťák, tak mne velitel roty začal zkoušet z řádů, jak se chová voják na vycházce ,a říkal mi: ,Pozor abyste se někde nevožral!‘ Já jsem mu odpověděl: ,Prosím vás, já jedu pochovat svou maminku.‘ To byl hrozný primitiv.“

„Milota Fanderlik s námi v roce 1968 a 1969 debatoval o tom, že bychom měli udělat odborku počítačů. V té době! Ale on to už prostě čul, on byl velice erudovaný a vzdělaný člověk, byl profesorem.“

„Osmého března 1951 přišly milice a SNB a celý barák vyvrabčili, od shora dolů prohledali. Našli tam různé zboží, tak rodiče a bratra zavřeli. Já jsem to tenkrát ani nevěděl, protože jsem byl v Praze, a já jsem se za týden vrátil, k odvodům jsem se o půlnoci vrátil a jdu do baráku. Vidím, že barák je zalepený. Jdu k sousedům, do hotelu. O půlnoci se jich ptám: ,Prosím vás, co je?‘ Odpoví mi: ,Vy o tom nic nevíte? Vaši jsou už týden zavření.‘ A tak jsem tam přespal, ráno jsem šel na vojenské odvody. Odpoledne jsem šel na četnickou stanici, že si potřebuji vzít nějaké věci. Takže jsem vzal kufr a co jsem do něj nabral, to jsem nabral, a tím to zvadlo.“

„Otec psal ještě dopis mamince v červenci z věznice Valdice-Kartouzy, když už byla pohřbená, a nevěděl to. Otec a bratr se dozvěděli, že matka je po smrti, asi po půl roce, když podepisovali plnou moc na pozůstalostní řízení. To jsou takové tvrdé reality.“

„...a Ludvík Svoboda tam měl projev, a ten projev se nám nelíbil, začal totiž mluvit o nějaké sjednocené mládeži pod kuratelou svazu. To bylo v roce 1946 a nám se projev slavného generála, vůdce legendárních vojsk, nelíbil, zajídalo se nám to.“

„Tam byl taky SS-Kraftfahr-Park, kde byla celá řada Ukrajinců, v SS-uniformách. To nebyli vlasovci, to byla přímo SS. A my jsme se tenkrát jednoho kluka sedícího na kašně ptali: ,Jak to, člověče, Ukrajinec, a ty seš v německé uniformě.‘ A on vzal známku s Hitlerem a plivnul na ni a povídá: ,Gitler něcharašo a Stalin to že něcharašo, Churchill charašo!‘ Tohle byla definice jeho mínění.“