Helena Vovsová

„Tak jsme tam něco sázeli a najednou přišel voják a zůstal tam stát. Nevím, jestli se mu zdálo, že Zdeněk (byli to tak sedmnáctiletí nebo devatenáctiletí kluci) málo dělá nebo nedělá nebo mu něco řekl a on mu odpověděl – nevím. Najednou jsem zkrátka byla svědkem toho, jak mu ten voják dal pár facek. On měl modrou rádiovku, ta spadla. Já jsem se postavila a ten voják měl takový malý klacíček, plácal se s ním do holínek, jak tam tak nad námi stál. Já jsem skočila, ten klacíček jsem mu vytrhla a přelomila jsem ho. A představte si, že ten voják mi nic neřekl, ani mi nedal taky facku, nic. Taková já jsem byla.“

„Ten den byl táta doma a přišel balík, velký. Ten měl radost, že jsme dostali balík, roztrhl to a tam bylo napsáno: ‚Pro Milana.‘ To byl takový hrozný rámus, řval na mě. Já jsem se ho za celé ty roky pak nezeptala, co si tenkrát myslel, protože vám mě táhnul i s mámou k brance, snad mě vedl do toho zámku – jestli udat nebo já nevím. Úplně mu snad přeskočilo. My tam brečely s mámou, já jsem se držela branky, táta mě táhnul za ruku, máma: ‚Neblázni, neblázni!‘ Takhle to vlastně prasklo, tak jsem musela slíbit, že toho nechám. Pak když jsem to říkala Milanovi, co se stalo, tak on toho moc litoval, že kvůli němu. A říkal: ‚Helenko, a proč mě tatínek nemá rád? Vždyť mě vůbec nezná.‘“

„Nevěděli jsme, co se stalo, všude plno křiku, vojáků. Byla jsem ve skleníku, přišel tam Hans, na ruce držel malou Silke, a já se ho ptala: ,Co se děje?‘ A on: ,Byl atentát na šéfa.‘ – ,A je mrtvej?‘ – ,Noch nicht.‘ Čekali jsme, že nás budou vyšetřovat, ale nic se nedělo, chodili jsme do práce jako vždy. V té době přišlo víno z Itálie, bylo ve špajzu a já jsem si tam několik kuliček uloupla, no ukradla.“

„Počet vězňů na zámku se postupně snižoval, někteří odjeli do Terezína, nakonec jich tam zůstalo asi šedesát a ti tam byli skoro půl druhého roku. A čtyřem z nich jsem hodně pomáhala. Jednou jsem přivezla z Prahy šišku salámu. Ale ještě předtím on (esesák Hans) chtěl, jestli bych mu nevyprala. Slíbila jsem mu to, ale tatínek to nedovolil. Pak jsem našla jednu chudší rodinu a ti byli ochotní. A zrovna když jsem nesla Milanovi ten salám, přišel Hans, že má pro mě nějaké prádlo. Musela jsem jít s ním, salám jsem schovala do zástěry. Cestou mi Hans povídá: ,Helenka, ty moc mluvit s Židy.‘ Pak jsme přišli do pokoje, chtěla jsme svázat to prádlo a Hans najednou - chňap! - vylítla štangle salámu a Hans povídá: ,Was ist das?‘ – ,Hans, das ist meine Wurst!‘“