Miloslav Nerad

Tak tomu jsem se musel smát. Jak lidi po takové dlouhé době nesvobody dovedou tohleto poodkrytí svobody takhle přijímat. Nedovedl jsem pochopit, že někdo mohl stát za Dubčekem, a později i za Svobodou. Přitom jsem seděl s lidmi, kteří byli pobočníci Svobody, kteří s ním byli na východě.

Husáka znám z Leopoldova, vím, jak se choval, a jak se choval k nám. On jako mukl – nepamatuju si, že by někoho práskl. Ale vím, že si došel pro lidi, tam byly fabriky, který dělaly odpolední směnu, on dělal šéfa, tak si pro ně došel. Nepřišli na směnu odpoledne, spali, on se sebral, požádal bachaře, aby ho doprovodil k celám, a tam ty hochy zorganizoval, aby šli do práce. Studenej, nepřístupnej. A pamatuju si ho, jak vždycky tvrdil: já půjdu ven, oni mě pustěj, ale já půjdu jen za podmínky, že mě udělají ministrem vnitra.

„Nemluvilo se o tom, že bych šel do republiky. Mluvilo se o spolupráci, kontaktech a podobně. Zase jsem byl opatrný, abych někoho v republice neprozradil a neudělal nešťastným. To mě z Valka-Lageru odvezli do Norimberku do soukromého domu, kde jsem se zbavil všeho, co bylo ve Valka-Lageru nepříjemné, a pak mě převezli do hotelu. Ale to přesně nevím, kde to bylo. Tam jsem pobyl asi tři čtyři dny a měl jsem schůzky se dvěma pány, kteří byli důstojníci. Ale samozřejmě, že mi neřekli své jméno, měli krycí jména.“

„Zjistil jsem, že jsou kolem lidé, kteří jsou zřejmě spolupracovníci Státní bezpečnosti, protože při různých debatách jsme došli na ožehavé otázky a viděl jsem, jak se k nim staví. Tak jsem byl přesvědčen, anebo mi přišlo, že musím být daleko opatrnější, než začnu s někým jednat. Pak jsem navázal styk.“

Já bych to udělal znovu, ale udělal bych to lépe a chytřeji. Byly věci, které byly z mé strany do jisté míry naivní. Kupříkladu jsem se sešel s tím kantorem, s tím Hruboněm, v Praze, a mluvili jsme spolu v taxíku. Nebo jak jsem šel spát k tomu kamarádovi, k jeho mamince, a vůbec jsem si nezjistil, kdo to je. Ona ty byty pronajímala, a tam chodili studenti. To jsem nikdy neměl udělat. Protože není vyloučeno, že někdo z těch studentů nebo ta paní se mohla zmínit na Státní bezpečnosti. Ani jsem nevěděl, jestli nebyla v partaji.

„Jel jsem tramvají, sedl jsem si a přišla nade mnou dáma. My jsme byli za mých let dobře vychovaní, a když jsem se vrátil, tak jsem říkal: ,Tě nepustím, bestie. Chlapi mě popravili a já ti tady budu dělat místo.‘ Tak jsem měl takový postoj, že jsem ji prostě nepustil sednout. Pak jsem docházel k názoru, že se takhle nemůžu ke společnosti chovat, že je nemůžu nenávidět. Můžu jimi opovrhovat, ale musím se nějak zařadit.“

„Těsně před soudem přišel prokurátor a jenom mně řekl: ,Budete souzený. Jaký máte na to názor a proč jste šel proti straně?‘ Já jsem vysvětlil, proč jsem šel. A on říká: ,Dobře, uvidíme se u soudu.‘ A mě soudila prokurátorka. Byla to žena. Nevím její jméno, rozsudek jsem nikdy neviděl za celou dobu. Navrhovali mně trest smrti, což asi v té době bylo běžné, a dostal jsem 20 [let].“