JUDr. Stanislav Kaska

„To jste šel po ulici, třeba takoví čtyři študáci a najednou jsme si stoupli a začali jsme si zpívat Kde domov můj. Najednou se přihrnul dav a celej ten dav zpíval Kde domov můj. No a to byl vlastně důsledek toho, že ten Opletal při tom v tý Žitný ulici prakticky byl zastřelenej. A to byla náhoda, že oni do toho začali střílet a mezi nima byl ten Opletal, ten na to doplatil a pak se to vystupňovalo při tom pohřbu. Při tom pohřbu navíc chodila taková zvláštní skupina lidí, já přesně nevím, kdo už tam byl, ale vím, jednoho jsem znal, nějakýho Jaroslava Hálu. A ten přišel za námi jako do koleje Švehlovy a říkal, jestli se zúčastníme nějaký tý akce. Tak jsme říkali, že jo, a on říkal: ‚No, já jsem byl u profesorů a že ti to schvalujou.‘ Já myslím, že dokonce mluvil jménem některých, ale já už si je přesně nepamatuju. V důsledku toho vznikl ten malér s tím Janem Opletalem při tom pohřbu. To bylo vlastně davový, to jako ty študáci všichni vyrukovali. Já jsem třeba utíkal tady tou dnešní ulicí 17. listopadu a utekl jsem na právnickou fakultu a na té právnické fakultě byl profesor Tureček a ten najednou, když viděl, o co jde, to tam vtrhli i esesáci, tak najednou začal přednášet a přednášel a říkal: ‚Ne, ti študenti tady byli.‘ Takže nás ten profesor Tureček vlastně ještě zachránil. No, a když to všecko skončilo, tak já jsem bydlel s nějakým hochem, jmenoval se Václav Voseček, to byl takovej student, on moc nechodil na tyhle akce. Připravoval se na druhé státnice a já jsem, ještě než jsme šli spát toho 16. listopadu, říkal: ‚Václave, ty nás zavřou, až budeme černí.‘“

„A ti, když se dozvěděli, že Zápotocký přišel do Sachsenhausenu, tak mu sehnali pěkný komando, protože měli celou samosprávu (komunisté). Do toho jim esesáci nemluvili, tak ho šoupli na Industrie Hof a on byl nadanej a byl nadanej na sochařství, uměl krásně udělat portrét. Čili on tam přišel na ten Industrie Hof a měl komando pod střechou. Ke konci, když už tam byl delší dobu, tak sami ti esesáci chodili, aby jim něco vytvořil, takže on jim něco vytvořil. Takže on tam tu tíhu, tu těžkost toho neprožil, protože on byl schovanej. No a zase protekce, protože kdyby tu protekci neměl, i když to byla protekce politická, ale on měl ještě tu výhodu... My tenkrát, když jsme tam přišli, tak tam byl Dr. Sekanina a nějakej Prokop, já už přesně nevím. Ale Dr. Sekanina, to je vám asi známé, a Dr. Prokop, to byl nakladatel tady v Praze, a ti informovali tu samosprávu, která byla levicová, která byla komunistická. A Zápotocký se tam nedostal, protože byl komunista, Zápotocký se tam dostal proto, že byl babral. On totiž přecházel hranice do Polska a nějak se někde zamotal, rozumíte… A oni ho drapli a pak z něj dělali bůhvíco…“

„Já jsem tam dělal a teď jsem si říkal, že to přece nemůžu vydržet. Tak jsem si udělal to, že jsem se zpotil a ručníkem jsem si tady to celý rozdrápal až na krev, a pak jsem šel na revír, protože když vás nepřeložili z lágru na jiný komando, tak jste tam musel druhej den zase. A když jste šel na revír, to byla vlastně taková ambulance, taková obvodní lékárna, lékárnické zařízení, tak jste zůstal na bloku, šel jste na tu ambulanci a tam jste byl na tom bloku tak dlouho, dokud jste se neuzdravil, ale už jste nešel rovnou do toho původního komanda, nýbrž už jste měl kontakty, tak jste si zařídil, aby ten arbeitdienst, to byl takovej úřad práce, jemu se říkalo arbeitdienst, tak aby vás přeřadil do nějakýho jinýho komanda, kde to není takový ostrý. A když už jsme u toho, tak jsem chtěl říct jednu takovou věc. Tam se stavěl novej lágr, jmenovalo se to Klingerwerk, tam se něco stavělo vevnitř, dělaly se tam normálně i věže a kluci mi říkali: ‚Hele, Stando, přihlaš se ráno za zedníka k nám, na Klingerwerku tam a tam… Tam je to dobrý, protože tam jsou mistři civilisti a oni ti řeknou, co máš dělat, jestli máš nahazovat… To se naučíš, to je jenom mechanická práce. A potom budeš pod střechou, nebudeš venku.‘ Tak jsem říkal: ‚No dobře.‘ Tak jsem ráno šel a teďka tam volali, kdo je zedník. Já jsem se přihlásil, ale měl jsem příšernou smůlu, a sice tu, že u toho byl SS. A to nebyl blbec, a protože viděl, že mám vingl – čeští studenti měli zvláštní označení na svršku, Poláci jiné, v táboře pro lepší přehlednost byli všichni nějak označení – českej jako študák, tak říkal: ‚Jak to, že ty seš zedník, maurere?‘ A já jsem říkal: ‚No, já jsem student…‘ A on: ‚A jak to, že seš teda zedník?‘ A já jsem mu říkal: ‚No, já jsem studoval průmyslovku a potom jsem studoval vysokou technickou, no a jsem zedník, umím to…‘ A on říkal: ‚Jo, tak ty to umíš?‘ A on mi udělal jednu věc. Tam, jak se stavěly ty nový hlídací věže, tak mě přivedl k té jedné věži a řekl: ‚Tak tuhle máš práci, tohle omítneš, tenhle strop.‘ Jenomže omítnout strop, že jo… Tak jsem si rozdělal maltu, on za chvíli přišel a říká: ‚Tak co, bude to do poledne?‘ A já říkám: ‚Bude, jo. Jawohl.‘ A on potom přišel k poledni a já jsem neměl nic, protože já to hodil na to prkno, a teďka mi to spadlo, já jsem zapomněl, že jsem tam měl přibít nějaký to, tu trávu, rákos, že jo. A kdybych tam něco viděl, ale tam jsem nic neviděl, nevěděl jsem si s tím rady. A on mi povídá: ‚Ty? Ty seš hovno maurer, ty seš česká svině, rozumíš?‘ A já jsem musel potom odpoledne jít do takový strafkolony – to byla trestní kolona se Židama, kde jsem v rautschiltu, v trákách s jedním Židem nosil kameny - a tam se dělal přístav, takže ty kameny se dávaly do toho přístavu, aby ty hráze byly to… A to byl příšernej obraz, to byl tak příšernej obraz, jednak jsem byl strašně zhuntovanej, ale co, tam byla taková latrína velká, tam chodili ti Židi a tam dělali potřebu. A bylo to takový dva metry vysoký a tam seděli a oni tam chodili odpočívat. Místo toho, aby šli na potřebu, tak tam chodili odpočívat, a přišel esesák a vzal klacek a všechny je přetáhl přes ten zadek, a všichni spadli do toho marastu a byli tam a umřeli…“

„(Tak tam jste to prožil až do konce války a Klatovy osvobodili Američani, americká armáda, že?) No, já jsem ty Američany vlastně moc nezažil. Oni totiž přišli strašně brzy do Běšin. To Praha tady ještě bojovala, a oni byli v Běšinách. To bylo něco kouzelnýho, oni přišli někdy kolem čtvrtého. (Pátýho nebo šestýho května 1945 byli už v Plzni.) Tak nějak přišli. Představte si: Ráno přijeli, v poledne měli pečený kuřata, brambory, všechno perfektně, svoji vodu, večer měli holiče. A přišli tam na návštěvu dva Rusové na motorkách. A ti, když viděli, co tam všechno mají, tak se tam opili, oni (Američané) jim dali napít, co chtěli. A potom, že musí zase zpátky tam na ten jejich regiment, tak jeli. A když jedete z tý vesnice nahoru kolem strážního domu, tak tam je taková zatáčka – a oni to nevybrali, jak byli opilí, měli motorku a ta motorka je přece jen labilní, tak se tam prostě převalili do toho pangejtu a až teprve druhej den po noci se tam probudili. Tak chtěli toho wachmeistera zastřelit, že je tam shodil. No, nakonec mu nic teda neudělali čili to byl strašnej rozdíl, to se jako nedá srovnávat. Nebo třeba jsem šel po lávce a šel jsem takhle s děvčicou a Američan říká: ‚Dej mi tu děvčicu…‘ A já jsem říkal: ‚A proč?‘ ‚No, abych ji měl, nebo tě zastřelím.‘ A já jsem říkal: ‚To ty neuděláš!‘ A on říkal: ‚Bodejď by ne, to víš, že to neudělám.‘ A šel dál. A nechal, ale s těma Rusama to tak nebylo. To nebylo jednoduchý.“