„Po smrti Palachově jsme se rozhodli udělat akci, že v den jeho pohřbu na kolejích ve svých pokojích všichni rozsvítíme svíčky. Což ale dopadlo tak, se to nějak prosáklo. My možná ani netajili, že to chceme dělat. Tak vyšly velmi přísné zákazy, že ten, kdo zapálí svíčku ve svém pokoji na koleji, bude okamžitě nejen vyhozen z koleje, ale taky ze školy, což samozřejmě byla velice těžká pohrůžka. Ale my jsme to přesto nevzdali. Ty svíčky jsme nakonec rozsvítili ve veřejných prostorách, jako jsou koupelny, umývárny, schodiště. Takže ty svíčky tam opravdu hořely v den Palachova pohřbu.“
„Nicméně v sobotu ráno, když se to mělo konat, jsme přišli ke klubu Na Chmelnici. To bylo řetězy zamčené, a že diskuse byla zrušena. Kým, to jsme nevěděli. Lidé z disentu chodili, Havel obešel spoustu představení, takže věděli. Takže diskuse nebyla veřejná, ale my jsme si řekli, že ji uděláme jinde. Jeden náš kolega pracoval při opravě vyšehradských hradeb a měli v jedné bráně šatnu pro dělníky. Tak že bychom se mohli sejít tam a některý víkend udělat besedu. Že by tam byli lidé z disentu a lidé ze studiových divadel. Tam jsme se sešli poprvé, debata byla hrozně zajímavá a podnětná. Slíbili jsme si, že se budeme scházet častěji k dalším debatám. Scházeli jsme se asi půl roku, dvě skupiny lidí. Chodili tam Havel, Chramostová, Zdeněk Urbánek, Karel Kraus a další z disentu.“
„My jsme právě naplánovali jednu z repríz Rozrazilu do klubu Na Chmelnici na 17. listopadu. Na to večerní představení, protože, byť to trvalo skoro čtyři hodiny, hrávali jsme dvakrát pro zájem diváků, tak na to večerní představení najednou do zákulisí přišel kluk, takový brněnský amatérský herec. Přišel z Národní třídy zmlácený. Petr Oslzlý ho hned vzal na scénu. Protože on nám v zákulisí říkal, že to bylo hrozné, co se tam dělo. Petr ho vzal na scénu, aby to řekl ostatním lidem. On tam začal povídat a začal se u toho hroutit. Nevydržel stát. Museli jsme mu tam dát židli, protože byl plný toho všeho. No tak tam podal vlastně první svědectví o tom, co se na Národní třídě stalo, takhle veřejně.“
Josef Kovalčuk se narodil 5. srpna 1948 v Trutnově. Vystudoval historii a literaturu na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Během studií se zapojil do studentských stávek proti okupaci sovětskou armádou a velmi ho zasáhla smrt Jana Palacha. Po ukončení olomoucké univerzity vystudoval dramaturgii na DAMU. V roce 1974 se stal spoluzakladatelem divadelního spolku HaDivadlo, který zpočátku působil v Prostějově a poté v Brně. Jeho cílem bylo, aby se herci prostřednictvím divadla vyjadřovali k situaci ve společnosti. V sedmdesátých a osmdesátých letech dával najevo svůj nesouhlas s komunistickým režimem, stýkal se s disidenty. HaDivadlo se často dostávalo do sporů s komunistickými funkcionáři, některé jeho hry byly zakázány a mnohé se musely upravovat podle pokynů cenzorů, aby mohly být nasazeny do repertoáru. Josef Kovalčuk se v listopadu 1989 aktivně zapojil do stávky a spolu s dalšími umělci jezdil vysvětlovat lidem do továren na Moravě, o co v listopadové revoluci jde. V letech 1990-1996 vedl Divadelní fakultu JAMU v Brně. Poté byl do roku 2002 uměleckým šéfem činohry Národního divadla v Praze. Od té doby znovu působil na brněnské JAMU. Josef Kovalčuk zemřel 30. června 2018.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
