„O pravém účelu víceméně jsme se dozvěděli až toho 27. 5. 1942, když byl provedenej atentát na Reinharda Heydricha. A poněvadž já jsem byl zrovna v Praze a Praha byla okamžitě zavřená... Vlaky a všechno bylo zablokovaný, no tak já, abych se dostal domů, tak jsem šel přes pole do Čakovic a z Čakovic jsem potom vlakem se dostal k nám na Mělník. No a když jsem přišel ke Gustovi Rebcovi, poněvadž tam jsem chodil prakticky dennodenně k němu, tak jsme se bavili o tom, co říká tomu, že byl ten atentát, a Gusta mi odpověděl: ,No, to zas odnese hodně lidí…‘ A chudák nevěděl, že to bude i on s celou rodinou. Vzhledem k tomu, že teprve zradou Čurdy zjistili, že parašutisti jsou ukrytý v Resslově ulici v chrámu pravoslavným Cyrila a Metoděje. Takže teprve toho 18. června prakticky byli chudáci zlikvidovaní a zase gestapo nemohlo zjistit dál a neměli zase další stopy o tom a mohutně pátrali jako o zprávě, kterou měli, že jeden z pachatelů nebo těch útočníků zanechal kolo u filiálky Baťa a že byl zakrvácenej v obličeji a že tam odložil to kolo. No a pochopitelně, že od dobrých lidí se dozvěděli, že to kolo odvedlo nějaký děvče. Byla to Jindřiška Nováková, dcera Václava Nováka. Tak oni toto věděli, jenom to, kdo to odvedl, ale zase nemohli zjistit, i když jako z toho okolí snad, jak bych to řekl, všechny děvčata v tomto věku jak byly označený, tak prověřovali. Ale nezjistili zase nic. Až teprve se jim to povedlo, zjistit stopu, poněvadž oni se domnívali správně, že by to mohl být někdo, kdo přišel z pohraničí do Prahy.“
„Objekty RAD, byly to objekty jednak tady na Polabí, a to bylo přímo v tom parku, to byly ty objekty, a potom to bylo na hřišti fotbalovým, tam ty sklady a podobně. A další sklady RAD byly tady v Bíchlí. My jsme se snažili, pochopitelně jenom za pomoci té naší nedokonalé výzbroje, těch loveckých pušek, to obsadit. Při prvním pokusu se nám to nepovedlo, tak jsme ustoupili směrem jako k cukrovaru a asi během hodiny se nám to povedlo obsadit, ten objekt mělnickej. Ale té další skupině se to nepovedlo, obsadit ty objekty Bejkevský. Jinak my jsme se snažili taky nějak ty naše sokolský bojky, jako odzbrojovat německou armádu a podobně… A tohleto probíhalo většinou na okraji města, směrem od České Lípy ve Vehlovicích padlo asi osm našich občanů Mělníka a taky jeden náš člen Sokola, Dr. Turek, který tam byl zraněn a podlehl potom zranění v nemocnici. A poněvadž tohlento bombardování devátýho bylo, tak já jsem potom některý ty skupiny, co jsme zajmuli, tak jsem je odváděl do cukrovaru a tam tyhle ty zajatci... se dávali esesáci tam dolů do těch jam. No a tam ty ostatní, tak ty byli tam nahoře na těch plošinách na těch plochách rovnejch. A když bylo to bombardování, procházeli jsme tady z těch Vehlovic k tomu cukrovaru, tak jsem chtěl na těch Němcích, aby zjistili ty bomby tam, který tam byly ještě celý nevybuchlý, co to je zač. Všichni, kterých jsem se ptal a který to tam obhlíželi, tak tvrdili, že jsou ruský. Pokud jde o letadla, tak ty nebyly označený, ale jasně nám bylo hned toho devátýho už potvrzeno, že to skutečně byli Rusové, kteří si dělali cestu před sebou. Poněvadž ať už jako polská armáda anebo Sověti přišli až následující den, 10. 5. 1945, takže když už oni přišli na Mělník, tyhle armády, tak tady už byl klid. A v tom zajateckým táboru bylo údajně 15–20 tisíc zajatců. Ty potom převzali Rusové a další jejich osud nevím.“
„Když jsme potom přijeli na Mělník s Ottou Panešovým, tak já jsem navštívil sestru Marečkovu a zrovna tak Koundovou a informoval jsem je o tom, že jsme teda čekali, jestli budou propuštěný i oni, a že teda o nich skutečně nic nevíme. A teprve za nějakej den sebrali i je, jako rodinný příslušníky, a bohužel byly popravený a byly v tom… O rozsudku stannýho soudu v tom počtu 252 lidí popravený v Mauthausenu 24. 10. 1942. Tak bohužel, to bylo jako období, který bylo skutečně pro nás tady Mělničáky tragický.“
„Tak po nějaké době odmlčení, proto, poněvadž mně i bylo naznačeno, že si nás budou hlídat, ale přesto jsme… jsem já, poněvadž jsem zůstal z toho zdejšího Sokola z těch funkcionářů sám, poněvadž starosta, jednatel, ti byli umučení v Osvětimi… Náčelník tady v Mauthausenu a bratr Mareček, ten byl taky jako místonáčelník. Já jsem byl 2. místonáčelník, takže jsem převzal tady to, že jsem v tý odbojový činnosti zase pokračoval a tu naši skupinu sokolskou jsem držel nějak tak pohromadě zase až do tý doby, kdy jsme mohli nějakým způsobem zasáhnout. Prakticky jsem začal asi v tom roce 1943 a vzhledem k tomu, že tady bylo několik ilegálních míst. Jednak to bylo Kokořínské údolí, kde byla možnost skrývat se, těm lidem, kteří byli vystavený nebezpečí nebo který zkrátka se skrývali. Tak tam byly už skrýše a víceméně nějakým způsobem se tam ukrývali v těhletěch lesích. A my jsme měli na ně spojení i vzhledem k tomu, že můj jeden příbuzný jménem Bubeníček, byl to četník v obci Kokořín, bydlel tam na Kokoříně. Tak taky tam s nima byli ve spojení a podobně.“
„Zatáhli takové těžké záclony, okna byly do dvora Petschkova paláce. A začal výslech. Při tomhle prvním mně bylo oznámeno, že jsem tolikátýho a tolikátýho byl u Nováků a že jsem měl aktovku a balík. A chtěli vědět, jako co o těch parašutistech vím, pro který to bylo. No tak já jsem... bleskově mi to prolítlo hlavou, že nesmím žádnou práci nebo tu činnost ani vědomí přiznat a že musím z toho nějakým způsobem vybruslit. Tak jsem řekl, že to bylo pro rodinu Novákovu a o ničem jiném že nevím. Pochopitelně, že oni se s tímhletím jenom nějak tak nesmířili a byly výslechy… Tam byli dva takový pomocníci, který byli jen v košilkách, a když zjistili a oznámili, že jsem kaput, tak jsem si říkal: ,Já ještě kaput nejsem... Já ještě vím o sobě, a hlavně to, že nesmím nic přiznat a že se musím držet.‘ Potom oni se šli do sousední místnosti, kde byly otevřený dveře, posilnit, to bylo zrovna v době, že tam měli třešně a nějaký to jídlo na stole jsem viděl. Takže když já jsem se teda postavil, tak výslechy šly vždycky dál a šlo to vždycky do toho dalšího kaputu. Jak to dlouho trvalo, já nevím.“
Bohuslav Bubník se narodil 22. dubna 1918 v Mělníku v rodině strojvedoucího Československých státních drah. V Mělníku absolvoval obecnou i měšťanskou školu a chodil zde i na Vyšší ovocnicko-vinařskou školu. Začal studovat Vysokou školu zemědělského a lesního inženýrství v Praze. Když zavřeli vysoké školy, začal pracovat, nejdříve v Mělníku a posléze v Praze, ve Svazu pro drůbež, vejce a med v kontrolním oddělení. Tato práce znamenala cestování po hospodářských družstvech a mlékárnách po celém protektorátu a vykupování a zajišťování distribuce potravin. Od pěti let byl členem Sokola, zúčastnil se mnoha soutěží a připojil se k odboji, který organizovala sokolská organizace (jen v Mělníce skupina čítala kolem 100 lidí). Bohuslav měl přístup k potravinám a cestoval po republice, takže zpočátku se jeho činnost zaměřovala na využití těchto možností, později, po rozpuštění Sokola, se bývalý náčelník Augustýn Rebec, který udržoval skupinu v pospolitosti, navázal na kontakt Václava Nováka, který je v polovině roku 1941 vyzval ke spolupráci s odbojem. Bohuslav Bubník dělal jakousi spojku, informoval o pohybech německých vojáků, zásobování. Posléze je Novák zapojil do činnosti související s parašutisty. O atentátu na Heydricha se dozvěděl až po jeho spáchání. Za tuto činnost byl 24. 7. 1942 zatčen, vyslýchán, ale naštěstí nepovolil, nic nepřiznal a 15. 8. 1942 byl propuštěn. Po propuštění (byl propuštěn pouze on s Ottou Panešem, ostatní se nevrátili) byl opatrný, ale po nějaké době se opět přidal do odboje. V kokořínských lesích pomáhali lidem, kteří se tam schovávali. Na konci války shromažďoval zbraně, aby mohl aktivně pomoci osvobozovacím armádám. Po válce se pokoušel oživit Sokol, ale kvůli politické situaci to nebylo možné. V roce 1953 začal pracovat ve Vitaně. V roce 1954 pracoval na státním statku a posléze na okresní zemědělské správě. Po válce si dodělal při zaměstnání školu (v 50. letech mu dělali problémy, a tak si školu dodělal až v 60. letech). Po revoluci v listopadu 1989 však aktivně usiloval o obnovu Sokola a stal se starostou župy. Posléze, vzhledem k vysokému věku, se postu vzdal a ponechal si post místostarosty pro ekonomické záležitosti. Dále je předsedou základní organizace Českého svazu bojovníků za svobodu, členem okresního výboru a členem Československé obce legionářské. V roce 2008 získal Řád TGM, který mu udělil prezident České republiky Václav Klaus. Bohuslav Bubník zemřel 15. března roku 2012 ve věku nedožitých 94 let.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
