„Jenomže někdo to zřejmě udal a já vím asi kdo. Já jsem se to dozvěděla potom, až jsem se vrátila, že to byl nějakej komunistickej tajemník, kterej bydlel naproti v domě a který se mi chtěl pomstít. Tak to zřejmě si myslím, že ty letáky byly nastražený. (A jak jste se tehdy k těm letákům dostala? Kde jste je vzala?) Poštou jsem je dostala. (To jen tak lidem přicházely takovýhle letáky?) No, to bylo v obálce zavřený, to nikdo neviděl, co v tom je. (A nevíte, od koho to bylo? To jste tehdy nezjistila?) To jsem se nedozvěděla, kdo ty letáky dělal, ale byl to nějakej ten komunistickej odboj. Jak k nim přišel, k těm letákům, to už jsem se taky nedozvěděla. (A nevíte, za co se vám chtěl ten komunistický tajemník pomstít tehdy?) No, vím. Byly jsme s kamarádkou ve vinárně tancovat. On pro mě přišel a já jsem nešla, protože je komunista. A on řekl tý mý známý, co u ní bydlel, že se mi pomstí. Tak se mi pomstil.“
„Maminku taky zavřeli, protože o těch letácích věděla. Jenomže maminka měla známýho primáře Laskafelda na léčebně tady v Jihlavě. Ona učila jeho syna, tak jsme se znali a on tam maminku vzal. (Snacha: To byla psychiatrická léčebna.) Vzal ji tam na léčení a nepustil k ní StB, protože říkal, že je nepříčetná, že není schopná výslechu, tak proto ona se tam schovala.“
„A vyučil takovýho mladýho hocha ze Štoku, protože Štok si pořídil taky kino. On tenkrát ten hoch mladej chtěl jet na sokolskej slet do Znojma a prosil tatínka, jestli by to za něj na sobotu a neděli nevzal, to promítání. Tak on řekl, že jo. Jenomže tenkrát byly filmy hořlavý, vysoce hořlavý. Ono se někdy stane, že to do těch dírek špatně zapadne a že to chytne. Jemu se to stalo, že se ten film vznítil. Tak on ho utrhl a zahodil za sebe. Jenomže tam s ním byl pomocník, který to měl hasit. Tatínek, jak se nedíval, hodil to za sebe, tak to hodil do připravený... to jsou takový plechový krabice a v tom jsou ty kotouče filmů. A on to hodil a ono to explodovalo. Ten se lekl, ten pomocník, a místo aby na to hodil deku, tak utekl a práskl dveřma. Tam nebyla klika zevnitř, tam byl jenom klíč a ten klíč vypadl.“
Eva Schwarzová, rozená Hodačová, se narodila 12. října 1925 v Dobroníně. Její otec tragicky zemřel, když jí bylo deset let. S matkou a sestrou se přestěhovaly do Jihlavy, kde jim německý domácí se začátkem války vypověděl nájem. Válku strávily u příbuzných v Čáslavi. Ke konci války byla pamětnice totálně nasazená. Chtěla se stát malířkou a po válce nastoupila na UMPRUM v Praze. V roce 1948 jí komunistický tajemník, se kterým odmítla tancovat, podstrčil protistátní letáky a udal ji. Spolu s ní byla zatčena i její matka, které se ale povedlo zatčení vyhnout. Eva Schwarzová byla na čtyři a půl měsíce zavřena a následně vyhozena ze školy. Celý život pracovala jako aranžérka výloh. Po roce 1989 se jí povedlo obhájit titul akademické malířky. Eva Schwarzová zemřela 16. prosince 2017.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
