Irena Podzimková

* 1933

  • „Teď vám, děvčata, řeknu, proč mě vyhodil. Já jsem se seznámila se svým manželem, nastávajícím, ale ještě jsme spolu nechodili, ale hráli jsme tady v ulici, tam bylo hřiště, tak jsme tam chodili hrát volejbal. Ale on byl politický vězeň propuštěný na podmínku. Zatčený byl už v roce 1949 na podzim, takže velice brzy, ale teprve za tři roky, 1952, byl odsouzený na dvanáct let. Kdyby to bylo o jeden odstavec, tak to byl trest smrti. To byla velezrada, vlastizrada, špionáž, já nevím, co všechno. A na mě přišlo udání, já jsem to věděla, že on byl politický vězeň a že je v podmínce, protože předtím tam chodil hrát několik let jeho bratr a on říkal, že má zavřeného bratra. A pak ho propustili, tak tam chodil taky hrát. Přišlo na mě udání, s kým se jako stýkám, takže si mě tenhle ředitel předvolal a že kdo to je? A já jsem odmítla říct to jméno, řekla jsem, že to je moje věc. Děsně se rozzuřil, poslal sem inspektory, kterým já jsem velela, tomu jednomu jsem nikdy neodpustila. Tak přišel sem, tady zjistil u nějakých drben, s kým se jako stýkám, nechali si udělat výpis z trestního rejstříku, to mohli, kádrové oddělení to mohlo. A znovu mě předvolali, to už jich tam byla celá svita, a říkali mně s velkým potěšením, abych věděla, s kým se stýkám, že byl odsouzený podle toho a toho paragrafu, a že kdyby to byl ten a ten odstavec, tak visel a kdesi cosi. A já na všechno řekla: ‚Mě to nezajímá.‘ Pořád jsem říkala: ‚Mě to nezajímá.‘“

  • „Byla doba války, tak to nebyl jednoduchý život, protože co na mě nejvíc působilo, bylo jídlo. Neměli jsme dostatek jídla, měli jsme všichni hlad. A tak otec, protože pocházel od Pardubic, to znamená, že to bylo Polabí, byl z vesnice, kde byly velké statky, tak tam měl nějaké známé, a tak tam jezdili, to nejezdil sám, tak jezdila spousta lidí, co tam měla známé, ale peníze ti lidi tam na venkově nechtěli, ty neměly cenu. To znamená, že se tam vozilo prádlo, šperky, prostě na výměnu. Otec dělal v Orionce, to byla továrna, existuje pořád – značka Orion, čokoláda, bonbony. A oni i ve válce fasovali určité množství čokoládových bonbonů, takže to vyměňoval za to jídlo v té vesnici, jmenovala se Přelovice. Ovšem problém byl to dovézt do Prahy, protože v Praze na Masarykově nádraží dneska, kam dojížděl, tak tam už stáli Němci, němečtí vojáci, a pokud někoho chytli s kufrem a tam bylo jídlo, tak z toho byl koncentrák a smrt. Takže lidi si dávali echa, jestli na tom nádraží už někdo hlídá, nebo nehlídá, oni někdy byli schovaný, ale to už zase třeba ti nádražáci upozorňovali, tak vlastně ti lidi ty kufry nechávali v těch vagonech a utekli sami, bez ničeho.“

  • „Ten atentát, to si pamatuju, protože maminka zrovna byla v Libni a jela tou čtrnáctkou z Libně, když se ten atentát stal, a ona to potom vyprávěla a říkala, že na plošině stál nějaký pán a slyšeli tu ránu a ty výstřely, protože po nich ještě střílel Heydrich, a ten pán říkal: ‚To byl Heydrich, snad ho trefili!‘ Měl radost, ten člověk. A všichni byli vcelku vyděšení, dívali se na to a ten jeden z nich, nevím, jestli Gabčík, nebo Kubiš, běžel kolem té tramvaje, kolem té čtrnáctky, mezi ty zahrady k zahradnictví. U plotu měl opřené kolo, to tam zůstalo, na něj už nenased. To potom vystavovali u Bati ve skříni. Maminka přijela domů a v ulici bydleli v jednom domě dva policajti a ona tam zazvonila a říkala: ‚Připravte se, budete mít pohotovost.‘ A oni říkali: ‚Jak to?‘ A ona: ‚Teď udělali atentát na Heydricha, já jela v tramvaji, já to viděla.‘ Pak vyzývali všechny lidi, co jeli v té tramvaji, aby se přihlásili, protože chtěli popis toho člověka, který běžel, nebo nějaké podrobnosti. A maminka měla strach, aby to neřekli, protože ona všude řekla, že jela v té tramvaji, ale nikdo to neřekl a nikam ji pak nevolali. Takže to docela dobře dopadlo.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 15.05.2017

    (audio)
    délka: 02:20:00
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Člověk by se vždycky měl chovat tak, aby se nemusel stydět před svým svědomím

Irena Podzimková, 1957
Irena Podzimková, 1957
zdroj: archiv pamětnice

Irena Podzimková, rozená Hornová, se narodila 25. listopadu 1933 v Praze-Čimicích. Její nejstarší vzpomínka je na mobilizaci v roce 1938, když se s ní její otec před odchodem loučil. Po několika dnech se ale vrátil domů. Do školy začala chodit v roce 1940 v Bohnicích a poté v Kobylisích. Vzpomíná na velký nedostatek jídla za války a na to, jak její otec jezdil vyměňovat věci za potraviny do rodného Polabí. A také na nálety na Prahu a německé vojenské letiště v Čimicích, na které útočili letci-kotláři. Její maminka viděla atentát na Heydricha a celá rodina se pak o ni bála. Irena Podzimková vzpomíná na konec války, na vojáky Rudé armády, které vítali, a odsun Němců, jehož byla svědkyní u příbuzných v Arnultovicích u Trutnova a v Jablonci nad Nisou. Cvičila na Všesokolském sletu v roce 1948 a v šestnácti letech nastoupila do prvního zaměstnání jako účetní. Neměla však žádné školy, a proto se celý život vzdělávala sama, hlavně po večerních kurzech. Pracovala jako zapisovatelka a pak jako ekonomka na ministerstvu vnitřního obchodu, odkud byla vyhozena kvůli svému budoucímu manželovi, bývalému politickému vězni propuštěnému na podmínku. Po politických prověrkách v roce 1958 a narození syna už nesměla pracovat ani jako státní úřednice, ani v Praze. Navíc ve stejném roce byl její otec uvězněn do Příbrami-Bytízu, kde ho byla několikrát navštívit. Nakonec sehnala místo jako prodavačka a později pracovala opět jako účetní v několika podnicích. Vzpomíná i na radost ze sametové revoluce a svobody po roce 1989.