František Pakandl

„Přijeli jsme do NDR nahoru na tu Rujánu, odtamtud jsme jeli do toho Trelleborgu do Švédska, auta jsme naložili, měli jsme. Ale než jsme tam přijeli, tak tři hodiny nás probírali ti východní Němci, normálně jezdili těma zrcadlama, do nádrže šťourali furt, svlékli nás pomalu do naha. No, to byla taková buzerace, to bylo hrozný… Prostě jsme přejeli do toho Trelleborgu, jeli jsme autama, já měl fiata v tý době italskýho, takový pěkný auto to bylo v tý době a jeli jsme nahoru. No, a tam Švédsko, Finsko, hranice, budka… Jsme tam přijeli, my byli vykulený… tam nikdo nebyl. No, tak jsme zastavili, koukali jsme… no, tak jsme jeli a byli jsme ve Finsku… Pak nám dělali naschvály, když jsme chtěli jet do Německa. Jeli jsme pro dědu, žena, kluk a já. A oni dali ženě příslib, klukovi a mně ne. A já řídil, žena neřídila. Úplně na palici, jo, to prostě nepochopíte. Tak jsme kluka nechali doma, oni ten příslib dali mně a pak jsme mohli jet.“

„Nejlepší bylo, ale já už to na ně věděl, když jsem potřeboval něco na okrese nebo někde, tak jsem si vzal, když jsem byl špinavej, montérky ještě před vypráním. Tak jsem si vzal ty špinavý montérky na sebe a teď jsem šel na ten okres. A to bylo: vyšel nějakej: ‚Soudruhu, co si přejete? Soudruhu.‘ Jako pravý dělník. Pravý dělník. ‚Soudruhu, co si přejete?‘ A lítali okolo vás jako pošukové.“