„V roce 1948 už byla strana rozpuštěná, ale přesto jsme ještě stihli uspořádat krajský sjezd mladých národních socialistů pod vedením Bohouše Vágnera. Tak tam jsme se dohodli a byli jsme čtyři – Emil Ransdorf z ústředního výboru mladých národních socialistů, Čeněk Klíma, byl to, myslim, předseda mladých národních socialistů v Hlinsku, já a ještě jeden a to už nevím, kdo to byl z Chrudimi – jsme si řekli, že se budeme scházet i nadále. To jsme ještě nevěděli, jestli budeme provádět nějakou protistátní činnost, že se budeme informovat, jak věci nastávají a jak věci probíhají. Takže to bylo v tom 48. roce, kdy jsme se rozhodli, že se sejdeme ještě mimo půdu národních socialistů. Protože ty už byli zrušený a místo nich byla vytvořená strana českých socialistů. Takže my jsme se vlastně několikrát sešli a informovali se o tom, co se děje. Byli jsme čtyři. Ale zanedlouho po těch asi třech schůzkách jsme se rozhodli, že ty schůzky zrušíme, protože jsme jednak nezískali žádné kontakty, kdo by nás informoval, a jednak proto, že ten kamarád Čeněk Klíma emigroval, myslim, do Kanady nebo Novýho Zélandu.“
„To se projevilo v roce 1955, kdy na základě vědomostí Státní bezpečnosti o tom, že jsme měli schůzky s těmi ostatními třemi spolupracovníky z národně socialistické mládeže, tak o tom Státní bezpečnost věděla, a na základě toho jsem byl vyzván, abych podepsal spolupráci se Státní bezpečností. Odmítnul jsem spolupráci se Státní bezpečností a bylo mi náčelníkem tehdy Státní bezpečnosti, myslím, že se jmenoval Špaček, řečeno, že si uvážu nejtěžší kámen na krk a skočím do nejhlubší vody, že mě prostě Stání bezpečnost bude mít neustále pod dohledem.“
„Druhý nebo třetí den jsem měl být konfrontován s tím údajným vrahem Vojtou Řezníčkem a před tou konfrontací mně byla odebírána dvakrát krev. Nevím proč. Ale došlo k té konfrontaci a ten Vojta Řezníček, tak říkal: ‚No, vzpomeň si, že jsme se potkali a tys mně ukazoval dům, kde bydlí Krátký.‘ Já jsem říkal: ‚No, to nevím.‘ Ale byl jsem v takovém rozpoložení, že jsem připustil, že jsem ho pravděpodobně potkal. Ale nevím už, jestli jsem připustil, že bych mu ukazoval i ten dům toho Krátkého. Konfrontace skončila s tím, že jsem připustil, že jsem se v den vraždy s tím údajným vrahem sešel.“
František Vojtěch byl až do roku 1948 členem mladých národních socialistů. Po únorovém převratu se ještě párkrát sešel s bývalými spolustraníky na informativních schůzkách, ale když se jim nedařilo získávat kontakty, scházení ukončili. Odmítl podepsat nabízenou spolupráci se Státní bezpečností a v roce 1955 byl nejdříve obviněn z velezrady a následně ze spoluúčasti na vraždě pardubického studenta Lubomíra Krátkého. Několik měsíců byl vězněn v Pardubicích a v Praze, ale nakonec byl pro nedostatek důkazů propuštěn.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
