Libuše Šedinová

„Ve Vyškově jsme bydleli ve špitále, kde nebyl sklep, kde jsme se mohli schovat. Vyškov byl vyhlášený jako německý město, i dneska je tam posádka. I proto byl Vyškov dost zdevastovanej. Ještě Němci dali příkaz v tom čtyřicátým čtvrtým roce, aby náměstí – výlohy – bylo obito dřevem. Ale ty poslední dny, když už mělo dojít k odsunu Němců, kdy měla být kapitulace, tak sami Němci lítali nad Vyškovem a házeli na něj fosforový bomby, takže Vyškov z velké většiny vyhořel. My se tam odsaď utíkali schovat do krytu, a sice na faru do vinného sklepa. A pak přišlo osvobození sovětskou armádou. Jenže následovalo v podstatě rabování. I nás to postihlo, že přišli do toho vinnýho sklepa, v koších se začalo nosit víno nahoru a tam se popíjelo, teda vojáci. A děvčata, nebo mladý holky, ženy, žádali, aby šly škrábat kartošky – to jsou erteple. No a při té příležitosti došlo k různým problémům. Takže my jsme tam udělali řetěz v tom vinným sklepě, rozbíjely se flašky, házelo se víno do kanálu...“

„Přišel rok čtyřicet osm, to už jsem chodila samozřejmě v Děčíně do základní školy, přišla paní učitelka, ve výtvarné výchově, a řekla: ,Tak, a dneska malujeme odznak Pionýra.‘ Namalovali jsme každej odznak Pionýra, pak řekla: ,Tak tam napište přihláška.‘ Podepsali jsme výkres a byli jsme pionýry. Bylo vyřízeno. V té době, protože jsme měli vazbu na církev, tak jsme byly se sestrou členky Svazu katolické mládeže. V podstatě to bylo sdružení, dalo by se to říct, že to byl kurz sebevzdělávání. V Děčíně byl jezuitský seminář, kde byla filozofická fakulta. V padesátých letech filozofickou fakultu zrušili, všechny profesory pozavírali. Jednoho konkrétního jsem znala, protože k nám chodil do rodiny, vyučoval španělštinu, portugalštinu, řečtinu. Pak dělal výhybkáře na dráze...“