Otakar Černý

„Mnoho lidí, kdyby o tom věděli, že se to stane, že bude ten převrat, by utíkali před tím převratem. Bylo několik lidí, kteří šli pryč před převratem, že měli jaksi tušení, že se něco děje. Ale já a manželka, my jsme měli půlročního syna v únoru 1948 a my jsme se nemohli jaksi vyhnout nebo utéct, a tím jsem skončil v tom žaláři. A tady mě Bryks jaksi… Bryks měl kamaráda, Čapek, Josef Čapek, a on s ním chtěl utíkat, oni byli chyceni a vypovídali v Dejvicích. Od komunistického letectva tam byl Reicin, šéf komunistické výzvědné služby u letectva. A ten Čapka byl takovej důvěřivej, naivní kluk, on jim vypověděl všecko a on jim vypověděl, že se se mnou setkali v Praze, že já vím, co dělali, a tak mě zatkli, protože Čapka mluvil.“ „A Vy jste teda věděl, že oni chystají útěk přes hranici?“ „Ano, to byla moje vina, že jsem věděl, že utíkají za hranice a že jsem to neohlásil té Sicherheit službě.“

„Taky byly kluby těch tzv. střelců, to byli mladíci, kteří chodili každou neděli na střelnici, a tam jsme stříleli. Náboje byly zadarmo, věnované od ministerstva (ministerstvo obrany se snažilo podporovat zájem mladých lidí o aktivity spojené s obranyschopností země jako např. létání, střílení, cvičení). Pušky jsme měli starý francouzský ještě z předválečný doby, velmi dlouhé pušky, byly by výborné na střílení na dlouhou vzdálenost. Jenomže jak říkám, už byly staré. Tak to byla ta doba těch střelců. Střelci, plachtaření, pak motoráky a pak v českým letectvu pokračovali.“ „Takže to byla vlastně taková příprava na válku, ta podpora střeleckých klubů, tak těch leteckých. Bylo ještě něco jiného, jak to ministerstvo připravovalo to obyvatelstvo?“ „Byla taky obrana, tzv. místní obrana, kdy vesnice měly utvořit z několika členů, aby se uměli postarat o možnost konfliktu války nebo aby bylo trochu organizace proti útokům. Nejenom co se týká zbraní, ale i zranění. Jenomže jak říkám, to záleželo na lidech, jaký byl národní výbor, v které vesnici bylo více dobrých lidí nebo ne. Ale ta mládež byla úplně zaujatá střílením a létáním, námořnictví tady nebylo, to jsme neměli.“ „Tohle teda přímo organizovaly ty vesnice, respektive města, nebo tady ta samospráva nebo se tam v tom i nějak angažoval Sokol?“ „Jo, Sokol byl taky důležitý, cvičení – abychom byli jaksi v dobrém stavu. Sokol a dokonce byla ještě jedna tělocvičná věc. Sociální demokracie měla taky nějakou organizaci tělocvičnou. A pak jsme měli letecké dny… Skoro každou neděli byl někde letecký den, hlavně v létě. My jsme lítali a teďka ti lidi platili, abychom vydělali, abychom měli dál zájem o letectví.“

„A my jsme kopali ten tunel. Waldburg byl jaksi pole, to byl tábor v polích, tak země byla měkká, tráva tam byla a my jsme kopali ten tunel přímo k nějakým keřům. Jenže byl trochu krátkej, ten tunel. Bylo nás asi 20, který jsme chtěli utéct. Jenomže vyšlo nás jenom 12, poněvadž zmatek byl v tom, že východ z tunelu byl ještě osvěcovanej těma německejma světlama, takže člověk se musel dívat, jak ty strážní chodili okolo toho plotu, a když oni šli tak k sobě a tak od sebe, a když šli od sebe, tak jsme utíkali z té díry. A já jsem tam čekal na mýho partnera, který byl Kanaďan, jenomže on se neobjevil, a Josef se objevil a on čekal na svýho kamaráda, aby šli spolu, a taky jeho kamarád se neobjevil, a tak jsme řekli, půjdeme spolu. Tak jsem se setkal s Bryksem.“

„V té době varšavští Židé byli likvidováni. Němci se rozhodli, že zlikvidují celé to varšavské ghetto a to varšavský ghetto bylo veliké, já myslím taková čtvrtina Varšavy. Židé se bránili proti tomu a byla válka mezi Němcema a Židama o to ghetto v březnu 1943. A my jsme tam byli jako příslušníci té podzemní organizace, byli jsme přiděleni k té organizaci pod nějakým plukovníkem Nedvědem, který byl náš velitel. Oni si nás oficiálně ověřili s Londýnem, kdo jsme, podle vlasů a nosů a toho všeho, a tak nás přijali do té podzemní armády – podzemní organizace. My jsme těm Židům pomáhali, oni byli hladoví, tak jsme jim tam nosili chléb přes taková okna, tam byly schody pod cestu a vchod do budovy s oknem do těch budov, když to byla celá velká oblast a my jsme měli jedno přidělené okno, kde jsme se s Židama domlouvali a dávali jsme jim ty potřeby. Polský podzemí vítalo to, že Němci bojovali Židy místo Poláky, tak ty Židy podpírali. Aby to trvalo co nejdelší dobu a na konci celé ghetto zmizelo. Přišly tanky, zbouraly všechno, a kdo byl živej, tak živej nebyl na dlouho. To byla smutná část polského podzemí. A my když jsme byli v té organizaci, tak jsme dostávali koně a vagon a jezdili jsme na statky sbírat potravu pro Varšavu. A dopravovali jsme zbraně z Varšavy na ty statky kolem Varšavy. To bylo taky zajímavý. Koníček a vozík a pod plachtou byly pušky a zpátky, jak říkám, chleba, mouka z těch statků. Ale to netrvalo dlouho, než nás někdo prozradil.“