Václav Vlček

„Na Domeček, kde táta strávil osm týdnů, vzpomínal nerad. Říkal, že je zde trýznili hlavně psychicky, strašením, že zničí jejich rodiny, a byl odepírán spánek. V cele byla celou noc rozsvícena tisíciwattová žárovka a každých třicet minut je dozorce budil. Vězeň se musel ohlásit a udělat deset dřepů. Řadu nocí probíhaly celonoční výslechy. Zvonkohra z nedaleké Lorety byla tátovi celý zbytek života odporná. Vyvrcholením psychického nátlaku byl půlnoční pochod temnou Prahou pod nataženými pistolemi vedoucího věznice Pergla a Švába, kdy táta čekal, že ho zastřelí, jako že je na útěku. Došli pěšky na ministerstvo národní obrany, kde měl táta kancelář.“

„Rozšlapali mu brýle, takže nebyl schopen číst. Další den přinesli protokol a řekli mu, že bude propuštěn, že obvinění byla neprokázaná. Táta ve falešné radosti protokol podepsal, a jak zjistil až za několik týdnů, bylo to vlastně přiznání. Často jsem se doma ptal maminky, kde je táta, a ona mi stále říkala, že je na cestách. Až na podzim jednou večer mně s pláčem sdělila, že je ve věznici. Byl uvězněn převážně ve věznici na Pankráci, kam jsme směli chodit na desetiminutovou návštěvu, myslím jednou za tři měsíce. Návštěvní místnost byla velká a ponurá a vězni byli od nás odděleni trojnásobným šedým silným plotem. V rohu místnosti byla nástěnka, ke které všechny návštěvy chodily a četly. Tak jsem se ptal maminky, co tam je napsáno. A ona mně odpověděla, že tam je nápis: Dnes byli popraveni...“