„Ten výběr, kterým komunisté pořád sortovali lidi. Kdo je dobrý a špatný. Druhý syn věděl, že se v Praze střílelo, a kluci tam lítali a klackem mířili na letadla a ona to vyslechla, to bylo přes barák, takové ty uliční organizace. A ona to vyslechla a prý nespala: ‚Dítě z dělnické rodiny, jak může říkat, že by někdo po nich střílel?!‘ Vyhodnotila, že letadla. Tak ta mi právě sdělila, ať jsem rád, že zatím na mě nevymýšlí nic jiného, ale popravovat se bude. Jako ten, co chtěl v autobuse zastřelit chlapa, který na ně zahrozil. K tomu není daleko, když pustí tuhle zvěř, tak ti chtějí dokazovat, jak jsou správně politicky vychovaní tím režimem, to je hrozné. Ve Francii Robespierre, vždyť se vraždili pak. Gilotina fungovala, to prý jen štípne, to je radost.“
„Já jsem vrátil do Semil dost otřesen. Pak jsem oklikou chodil, přišel jsem na Václavák. Teď jsem viděl to poďobaný muzeum, čerstvě. Teď lidi se srocovali, teď jezdily tam ty auta, zakrvácený prapory. Já jsem najednou viděl, že ta reakce byla nepřiměřená. Absolutně nepřiměřená na to, že chtěl někdo reformovat – čili zlepšit nějaký stávající věci – a na to se reagovalo tou silou brutální, bezohlednou. No, tak přijel jsem do Semil. Nechodil jsem ani na nějaký mítinky, ale na takový nějaký schůzi jsem se vyjádřil tak, že jsou to bratři naši a jim děkujeme za to osvobození v roce 45, ale když přijde mně brácha pomáhat, kterýho mám na Pecce, tak mi nevyrazí o půlnoci dveře: ,A jdu ti pomoct!‘ A to se nic nedělo, chvilku, ale pak se prověřovalo a mně to bylo připomenuto, že jsem nepochopil příchod vojsk.“
„A tam plačící soudružky a soudruzi a ten jeden mě vzal na to, abysme šli působit k rozhlasu na mladý lidi, aby se něco nestalo, aby se působilo k lidem. Měl asi nějaký pověření. A já, trouba, jsem s ním šel. No, a přijdeme tam a teď tam ty tanky. To znáte, ty scény se někdy opakujou, jak tam teda ty hoši, ty vojáci, Molotovův koktejl nějakej, flašku s hořlavinou tam nějak uplácávaj dekou. Možná jeden z nich se trošičku nějak popálil nebo to nevím proč. Najednou lidi řvali: ,Šajbu, šajbu!‘ Byli jako na hokeji, zatímco ten jeden to tak nějak pokropil. A byl jsem svědkem toho, že ta vlna i mě sebrala. Ty lidi pak prchaj, že jo, a nad rozhlasem do toho průjezdu jsme se tam natlačili. No, a teď v tom průjezdu začala tam ječet holka, že ten její partner, mladej kluk, dostal zásah. No, a on, tak tam pod ním tratoliště krve. Odhalili ho, vzadu jen ten vpich, takový to opuchlý místo vstupu tý střely. Když ho otočili, tak tam už se vyvalilo, že to bylo vyhřezlý.“
„No, a teď i s bytem, místo a všechno bychom tam mohli absolvovat, ale měl jsem tady přátele, měl jsem tu rodiče a jsem citlivá povaha. A já jsem mu říkal, teď on mi předával ten papír, já to mám ještě… ještě ho mám schovanej, tu nabídku. Tak on mně to předal v situaci, kdy hořely tam svíce, fondue švýcarský, to je jejich specialita, a do toho muzika. Tak nejdřív, to pamatuju jak dnes, pustil tam předehru 1812, Čajkovskij, velká muzika, jak vyhráli nad Napoleonem. A pak měl tam takový soubor desek, to bylo taky docela něco novýho pro mě, taková pyramida, a byla tam i Devátá Dvořákova. A já jsem mu říkal: ,Poslouchej, ten Dvořák, když mu bylo smutno, ten psal… oni chtěli, aby psal americkou hudbu, aby jim vymyslel hymnu. To nešlo, to byl českej muzikant. A on tam taky v tý Devátý, tam jsou citlivý věci, to Largo a takhle. To je česká muzika, ale on kdyby byl moc smutnej, tak koupil na parník jízdenky. Trvalo to chvíli, ale přijel zpátky. A já bych byl za hodinu na hranicích, ale nemohl bych dál.“
Ladislav Tázlar pochází z městečka Pecka na Jičínsku, kde se narodil 26. června 1932. Válka jeho rodinu zasáhla hned třikrát, strýce Jana Vokatého popravili během heydrichiády a jeho manželka, která přežila, porodila v koncentračním táboře dceru, která byla dána na převýchovu a už se s rodinou nikdy nesetkala. Ladislav se chtěl původně profesně věnovat hudbě, aby se vyrovnal svým kamarádům, po roce 1945 však přijímali přednostně starší ročníky, které nemohly studovat za války. Proto se šel učit hodinářem, aby si prý neponičil ruce, s vidinou, že housle vystuduje později, ale řemeslo ho natolik pohltilo, že už u něj zůstal. Pokračoval studiem na Průmyslové škole jemné mechaniky v Novém Městě nad Metují. Zde vedl pěvecký soubor, kde poznal i svoji ženu Janu. V roce 1967 absolvoval jako jeden ze šesti vybraných hodinářů z 1200 z celé republiky odbornou stáž ve Švýcarsku a následovaly rovněž pracovní nabídky do ciziny. Vladislav Tázlar by však nedokázal opustit vlast, širší rodinu a přátele a vrátil se do Československa. Zde se věnoval výchově mladých hodinářů a vývoji nových typů chronometrů. Dne 21. srpna 1968 zažil v Praze boje u Československého rozhlasu. V rámci normalizačních prověrek přišel o členství v komunistické straně. Po roce 1989 založil se svojí ženou v Semilech soukromou rodinnou hodinářskou firmu. V řemesle pokračují jeho děti a vnoučata. Ladislav Tázlar zemřel 13. září roku 2022.
S Václavem Klausem a manželkou v Lomnici, 1. května 2008, Klaus ukazuje hodinky Prim, kde je vyryta značka syna Jaroslava Tázlara, že za kvalitu odpovídá jako mistr
S Václavem Klausem a manželkou v Lomnici, 1. května 2008, Klaus ukazuje hodinky Prim, kde je vyryta značka syna Jaroslava Tázlara, že za kvalitu odpovídá jako mistr
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
