„A potom, co se stalo. Zkrátka škrtnul Hofeminec a napsal tam Cimbolinec Vojta. A byl jsem na světě. Taky jsem opozdil obvod normálně. Protože na národním výboru jsme se hlásili patnácté ročníky a říkali (jsme – pozn. ed.), že jsme válečné děti: ‚Jste slabé děti, tak půjdete na třetí odvod najednou.‘ Žádný druhý odvod. Třetí odvod a hotovo. A nahlásil jsem se na národním výboru, dostal jsem lístek, že jsem se hlásil normálně. To šlo. Kluci šli k odvodu normálně a mě nevolali.“
„I v Hitlerově bunkru jsem se byl podívat, (bylo to – pozn. ed.) v Obersalzbergu normálně. S Američany jsem nocoval a stravoval se v kantýně. Byli jsme tam asi čtrnáct dní, sbírali jsme věci, protože Němci nám sebrali učební pomůcky, co měli gymnazijský ve škole. Bylo toho hodně, soustruh tam byl, vrtačka tam byla, různé věci tam byly, tak jsme to vytáhli. Němci v tom měli pořádek. Představte si, že všechno bylo napsané. Pro poslední vrtačku jsem šel do lesa. Tam byla fabrika, řezali prkna a z těch ostatních kusů dělali koníčka.“
„Skočím k němu a povídám: ‚Kapitáne, vezmete mě s sebou do armiji?‘ On povídá: ‚Charašo, charašo.‘ Tak mě vzali mezi sebe, já jsem vzal z domova… já jsem měl v kufru hromadu ořechů a sto cigaret. Sto cigaret normálně. Ořechy jsme louskali po cestě. Dokonce jsme měli seno pro koně. Já jsem potom ještě šel pěšky do Sevljušu. Sevljuš byl ještě dále. A tak to šlo.“
Vojtěch Cimbolinec se narodil 13. října 1915 v obci Berehovo na Podkarpatské Rusi v tehdejším Rakousku-Uhersku. Vyrůstal bez otce, který padl během první světové války na italské frontě, a tak se o něj starala pouze maminka a další členové rodiny. Vojtěch vychodil obecnou školu a poté pokračovací školu a dne 1. října 1938 byl mobilizován do československé armády, kde sloužil u autoroty v Prešově jako spojka. Dne 15. března 1939 obsadilo Maďarsko Podkarpatskou Rus a Vojtěch plánoval útěk do Sovětského svazu. Z útěku však sešlo, takže dále pracoval v Berehovu v obchodě. V roce 1943 narukoval do maďarské armády, sloužil v Košicích v autorotě, a po osvobození Podkarpatské Rusi Rudou armádou vstoupil dne 23. listopadu 1944 do 1. československého armádního sboru, se kterým se jako řidič v autopraporu účastnil osvobozovacích bojů na území Československa. Po válce nadále sloužil v armádě a přivážel z Rakouska a z Německa původní československý majetek. Po odchodu z armády se oženil a byl zaměstnán jako řidič autobusů v Děčíně a v Praze. V současnosti žije v Mělníku.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
