Václav Moravec

„Perspektivy učiliště ve Vrdech nebyly valné, a proto jsme spolu s manželkou využili možnost přejít na učiliště státních pracovních záloh 24 v Čáslavi, kde byla výuka automechaniků. Tam jsme vydrželi spolu až do důchodu. Škola byla umístěna v dřevěném baráku, v prostoru závodu. Po dokončení výstavby internátu jsme učili na jeho rozšířených chodbách. Samotná škola byla ukončena, až když jsme šli do důchodu. Ředitelem učiliště byl nejdelší dobu Blažek. Vyučený zedník, především komunista. Funkce pro něj byla zřejmě za to, že jako zemědělský referent ONV po únoru 48 likvidoval kulaky a zakládal JZD. Ráno, před nástupem na učiliště, se stavěl v hospodě na pivo, další piva musel mít připravený v kanceláři. Sáhl vždycky pod stůl pro flašku, bez ohledu na to, zda jednal s někým jiným. Do výuky se nijak nepletl, měl jen zájem, aby se každý vyučil. Když jsme upozornili na to, že některý učeň není schopen učivo zvládnout, ředitel si ho zavolal a žádal, aby zazpíval nějakou písničku. Nám pak řekl, že když umí zpívat, musí se naučit i učební látku. Jednou svolal na Štědrý den dopoledne poradu všech zaměstnanců. Když začal řečnit, zapálil jsem mu pod stolem františka a postavil na stůl. Když to Blažek uviděl, začal se smát a řekl: ‚Máte pravdu, a běžte domů.‘ Při společenských akcích se snadno opil a požádal hrát a zpívat Strahováčka.“

„Ministerstvo školství zavádělo v Egyptě a Sýrii náš systém výuky učňů. Inspektor Němec, který byl tím pověřen, mě několikrát přesvědčoval, abych se této akce zúčastnil a jel s ním. To jsem vždy odmítl, protože jsem věděl, že vzhledem ke strýci generálovi Moravcovi by to neprošlo. Na jaře 1964 se na mě obrátila Státní bezpečnost. Navštívili učiliště, že ode mě potřebují nějaké informace na učně. Dali si se mnou schůzku za několik dnů na silnici k Vrdům. Když na mě čekali s autem, dozvěděl jsem se, že chtějí, abych šel na Západ, navázal kontakt se strýcem, generálem Moravcem, a podával jim o jeho činnosti zprávy. To jsem odmítl, že mám rodinu a neumím řeči. Dali mi čas na rozmyšlenou, že o rodinu se postarají a řeči že se do půl roku naučím. Pak po dvou až třech týdnech došlo k dalšímu setkání. Střídalo se to různým způsobem: někdy to byl tvrdý nátlak, podruhé jsme jeli do kavárny v Kutné Hoře, kde mě nutili, abych si dal něco k jídlu, že mě pohostí. Poslední setkání bylo potom s velmi tvrdým nátlakem na mě, kde mně vyhrožovali, že když s nima budu spolupracovat, že zachráním někoho z rodiny, který má být zavřený. To jsem odmítl a dostal mě pak na starost pan Šolta z Čáslavi. Poslední půldenní setkání bylo na stanici Státní bezpečnosti, kde mě zkoušeli a přesvědčovali, abych skutečně spolupracoval. Protože jsem odmítl vykonávat s nimi spolupráci, ani když v roce 1977 obnovil žádost o spolupráci pan Vašek a neuspěl, myslel jsem, že budu mít pokoj. Ovšem pokoj jsem měl, ale nedostal jsem platový postup, takže jsem odcházel do důchodu s nižším důchodem, než měla například moje manželka, se kterou jsme učili stejnou dobu.“