Ludevít Végh

„Jednou mně vyplivly nervy. Vím, že ulice nahoře byla kontrolovaná, fašisté procházeli baráky dům od domu, a kde našli chlapa mezi osmnácti a čtyřiceti pěti, vzali ho a před barákem odstřelili. Protože věděli, že to je převlečený civilista, bývalý voják, který se skrývá. Já jsem byl na to připraven, ale v tu chvíli, když mně vytekly nervy, tak jsem si říkal: Musím požádat kluky o pomoc. Šel jsem do půli cesty a dal jim signál. Ten signál byl tři ťuknutí prstem na něco. Oni jako by vycítili, že jsem v rejži, a jako by vycítili, že na to nesmějí odpovědět. Když jsem opakoval signál třikrát a oni neodpověděli, tak jsem pochopil, že chybu dělám já, a ne oni. Tak jsem se vrátil a říkal jsem, co bude, to bude. Co jsem nevěděl a co jsem se dozvěděl až potom – tento dům patřil jednomu vysokému funkcionáři maďarských fašistů, a když přišla kontrola do domu, tak prohlásil: ‚Víte, kdo jsem já?‘ ‚Kdo jste?‘ ‚Já jsem ten a ten vysoký funkcionář. Já vám prohlašuji, že v tom baráku není. Já bych o tom věděl. Nazdar.‘ A pozdravil je fašistickým pozdravem. To byl jediný dům, který byl vynechán z kontroly. Jinak to dělali způsobem, že majitel domu musel jít s nimi, a když oni někde někoho našli, tak odstřelili nejen toho, koho našli, ale i majitele.“

„Tak jsem si říkal, co je ta hlavní nit, která to všechno spojuje, která utahuje to vědomí. Já jsem přišel na jedinou věc – snaha přežít. Kde budu bydlet, co budu jíst. Možná to nebude fér, co vám teď řeknu, ale když jsem byl v tom lágru, já jsem si zřídkakdy vzpomenul na bráchu a rodiče. To nebyl normální život, jako si teď vzpomenete ‚ježišmarjá, zítra má matka narozeniny‘. Vy jste byl rád, že v tu chvíli žijete. Život pro tu chvíli nebo možná ještě tak pro další… snaha přežít. To znamená vědět, že se najíte, že dostanete něco k jídlu. Když jsem žil v Budapešti ilegálně – to byla ta první ilegalita, když jsem utekl z Košic – vydělal jsem na týden 30 pengö prací. Mladý kluk, aby z toho vyšel, jsem zaplatil za pitomý bleší nocleh 6 pengö. Tak jsem zřídkakdy mohl jet tramvají, protože to stálo dost peněz. To si bezpečně pamatuji, že jednou jsem udělal osm kilometrů, abych dostal deset deka marmelády za 80 haléřů místo za 1,2 pengö. Osm kilometrů jsem udělal. To jsem byl takový vůl, že to, co šlapu na botách, je víc než těch 40, co ušetřím. Byl jsem šťastný, že jsem se dostal do nějakého marketu, kde jsem dostal deset deka marmelády za 80.“

„My jsme žili uprostřed antisemitismu. Já jsem říkal, že antisemitismus byl průvodním jevem maloměšťácké společnosti, přičemž antisemitismus byl, jako je dnes nutná hygiena. To se netýká jenom antisemitismu, to se týká antiromismu, čehokoliv. Prostě to patřilo k životu a já to bral. Když řeknu, že to je normální, tak jsem to bral jako součást života. Já jsem věděl, že otec je vůči tomu bezmocný, já jsem věděl, že nemá smysl, abych si stěžoval, že do mě strkali a na mě plivali, já jsem věděl, že na mě profesor maďarštiny po okupaci Maďarska má jiné měřítko než na Slováka. Antisemitismus jsem bral jako normálnost. Tenkrát se nemluvilo o tom, že antisemitismus je nelidský, nehumánní, nepatří mezi lidská práva a podobně. Takové otázky jsou podobného charakteru, jako byla otázka o armádě, nonexistent. Takové otázky prostě nebylo. Moje obrana je v tom, že jsem objevil, že moje zbraň vůči antisemitismu je matematika. Ta byla moje osobní. Nejenom, že to byla obrana, ale fungovalo to. Přede mnou ve třídě seděl jeden kluk, jmenoval se Balzar, snad to bylo v sextě v reálném gymplu. My jsme byli dobří přátelé. On taky potřeboval občas matematicky pomoct, mluvili jsme spolu, zkrátka jako jsou kluci přátelé, jeden druhému pomáhá. Vypukla válka, byly útěky, byly ilegality a já jsem se najednou s Balzarem setkal někde na Slovensku a on byl v esesácké uniformě. V tu chvíli jsem si říkal: Mám se schovat? Nebo se mám k němu hlásit? Nebo mám pozdravit? On se přihlásil, oslovil mě jako dřív, tak já jsem k němu mluvil taky jako dřív. On mi říká: ‚Ale tak nedívej se na mě, protože já mám na sobě esesáckou uniformu. My jsme měli ilegální skupinu německou už za Československé republiky v Košicích. Tam bylo hodně Němců. Když přišla válka, tak jsme dostali příkaz, že mladí musejí k Hitlerjugend, a já jsem dostal esesáckou uniformu, ale na to se prostě vykašli.‘“

„Maďaři byli známí z toho, čemu se říká rána do týla. V Budapešti plavalo spoustu mrtvol. Oni lidi, co vyvedli a nechtěli je vzít daleko, přivedli k Dunaji, dali jim ránu do týla a oni plavali ve vodě. Takže když například Budapešť byla skutečně osvobozená, že už se tam nestřílelo, tak z těch nyilašovských domů – to byly domy, kde byly velitelství Šípových křížů – byste nevěřili, jaké stovky mrtvol se ze sklepů vytáhly. Vzaly se na ulici. To byly kopy mrtvol, které byly vysoké třeba sedm, osm, devět metrů. Bylo třeba s tím něco dělat. Bylo třeba něco dělat s mrtvými koňmi. Bylo třeba, protože celou Budapešť by zachvátila epidemie. Mně bylo zle se na to koukat. Nicméně to bylo. Skutečně, maďarští nyilašovci byli v jistém smyslu – aspoň se to říká – horší než němečtí nacisté. Představte si, že když jsem byl v tom munkl táboru, tak když se ožral jeden náš maďarskej četař, on říkal: ‚Vy víte, co já s váma udělám…‘ My jsme poslouchali, on byl ožralý, byl rád, že sedí nebo leží. ‚Já vám udělám kapsu.‘ My jsme nevěděli, co kapsa je. Kapsa znamená, že udělali zářez do kůže, nastrčili tam ruku a ještě tam nasypali sůl. Musím říct, že ti Maďaři, kteří byli krutí, tak museli být velmi krutí. Vůbec krutí nebyli rakouští Němci. Já vím, že například v munkl táboru, když jsme dělali nějakou práci a hlídali nás němečtí Němci, tak před nimi jsme si museli dát pozor. Když nás hlídali rakouští Němci, tak nám řekli: ‚Před námi můžete mluvit, ale dejte pozor na toho…‘“