„Jeli jsme do Terezína, kde jsem zůstal do září roku 1944. V Terezíně byl sice hlad, ale nebili nás. Proti tomu, co následovalo ve vyhlazovacích táborech, představoval Terezín sanatorium. Pracoval jsem v zámečnické dílně. Bydlel jsem na ubikacích mládeže. Jeden z nás pracoval v pekárně, takže denně přinesl půlku chleba. Symbolicky jsme žili jako komuna. Pro menáž jsme chodili do společného hrnce, který pak jeden z nás rozděloval.“
„Tušili jsme, že transporty na Východě míří do zcela jiné situace, i když masové vyhlazování jsme si nedokázali představit. Někdy v roce 1943 začal Himmler vyjednávat se Západem o dodávce deseti tisíc náklaďáků výměnou za padesát tisíc dětí. To byl samozřejmě podvod, tolik dětí už dávno nežilo. Tehdy do Terezína přijelo asi 300 dětí z ghetta Bialystok, kde bylo potlačeno povstání a povražděni dospělí. Tyhle děti přišly do zvláštního oddělení v Terezíně, kde jim postavili dřevěné baráky. Do ghetta je ale museli přivést na odvšivení do páry. Děti se ale vzpíraly a křičely ,gas´ – plyn. To mi vyprávěl strýc. To byl jeden náznak, že je zle.“
„V září jsem šel nanovo, a to už naostro. Šlo o transport 2500 mužů od 16 do 50 let, čili vybraných podle hledisek selekce na práci, proto jsme uvěřili, že jedeme do Berlína. Ale jeli jsme tři dny a tři noci na Východ. Pochopili jsme, že je zle. Třetí den, někdy ve čtyři nebo v pět ráno vidíme kilometry ostnatých drátů, strážní věže s kulomety, reflektory. Pak to začalo. I to, co jsme měli na sobě a batoh, muselo zůstat ve vagónu. Vyhnalo nás tzv. kanada komando. Řadili nás do pětistupů, esesáci stříleli pro výstrahu dávky ze samopalů, aby nikoho nenapadlo utéct, na řetězech vlčáky. Řadili nás proti stolku s reflektorem, kde mezi strážemi SS byl známý Mengele, který dělal první selekci.“
„Transport přišel v lednu 1943. Odcházeli jsme do Mladé Boleslavi. Pár měsíců předtím nás registrovali. Třináctého ledna 1943 jsme odcházeli na železniční stanici Psinice - asi dva kilometry, a odtud odjeli do Boleslavi, kde jsme zůstali asi tři dny. Musím říct, že tam to celkem šlo. Kromě gestapáka Fidlera nás hlídali jičínští četníci, kteří se chovali velice slušně. Říkali nám, co hlásí Londýn. Při odchodu na nádraží třetí den už ale nacistický strážní oddíl proti našemu průvodu neustále přemisťoval kulomety. Pochopili jsme, že jedeme někam, odkud bude těžké se vracet. Pokud si pamatuju, celý transport měl tehdy 721 účastníků. Válku však přežilo jen 21.“
„Když jsem přišel na řadu, sebral jsem všechnu sílu a energii, která ve mně byla. Snažil jsem se Mengelemu drze dívat do očí a zařval jsem: ,Zwanzig Jahre, Maschinenschlosser!´ Bylo mi 18 a Maschinenschlosser jsem nebyl ani náhodou a v kapse jsem měl protektorátní legitimaci, že jsem student. Stačilo mi pro ni sáhnout. Mengele se na mě výsměšně díval – ,Takhle tu lže každej´ - ale pak uhnul. Něco mu v očích pobaveně bliklo a taktovka, která už se nakláněla na tu špatnou stranu, se zastavila a prudce mávla na druhou. Esesáci úkrokem udělali mezeru a já jsem se zařazoval do pětistupu na té dobré straně. Tam mi teprve bylo na blití. Uvědomil jsem si kolik centimetrů hůlce scházelo, aby to dopadlo špatně.“
Miloš Pick se narodil 16. srpna 1926 v židovské rodině v Libáni u Jičína, kde jeho děd a otec vlastnili malou továrnu. V Libáni se po okupaci zapojil do drobného odboje, když s kamarádem tiskli a distribuovali letáky. V lednu 1943 byl odtransportován do Terezína. Téhož roku vstoupil do komunistické strany. V září roku 1944 byl zařazen do transportu do Osvětimi. Při první selekci na rampě se mu podařilo uniknout plynové komoře díky včasnému varování přítele Gerta Körbela, když na jeho radu Mengelemu nahlásil vyšší věk a povolání strojního zámečníka. Poté byl vybrán na práci do Říše a od listopadu 1944 do dubna 1945 byl pracovně nasazen v továrně v Meuselwitzu, pobočném lágru Buchenwaldu. Na konci války, v dubnu 1945, uprchl se skupinou přátel z pochodu smrti. Z Židů odvezených z Libáně přežil právě jen Miloš Pick se sestrou Soňou. Jejich rodiče zahynuli v Osvětimi. Po nástupu komunismu pracoval ve státní plánovací komisi. Z KSČ byl vyloučen po roce 1968.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
