Margita Beranová

„No a to jsem chtěla říct. Ti Rusáci chodili i do práce pod dozorem, tam byli vojáci. Ale ti Francouzi ne, ti chodili volně, ti mohli chodit, jak chtěli. A ti vždycky taky, když se hlásilo, že bude nálet, tak utíkali taky ven, do lesa. A tu noc toho 20. dubna v pětačtyřicátým taky utíkali ven a my taky jsme chtěli. Jenže pak jako to vždycky na nádraží byly sirény a hlásili, že jako konec, že nepřiletí. Tak my jsme se vrátili. Ale ti Francouzi... Jenže my jsme se vrátili a podívali jsme se z okna, viděli jsme, že shazujou ty stromečky, ono se tomu říká stromečky, to svítilo a tím si vyhražovali, kde budou shazovat bomby. A on tady ten nálet byl vlastně cílený na Poldovku a na dráhu, protože Chomutov byl velký železniční uzel v tý době. Tak my jsme honem utíkali do sklepa. U nás byly jenom dveře vyvrácený, okna všechny rozbitý tím tlakem, jak tam ty bomby padaly. Ale hodně těch Francouzů bylo ještě na cestě a ty to zabilo.“

„Tam to bylo tak, že o kterých věděli, že byli SS, tak ty tam zastřelili rovnou na tom hřišti. Já to vím od tatínka. A ty ostatní chtěli předat Rusákům. Ale že je předají až někde na Moldavě. Tak tam šel průvod. Kdo po cestě nevydržel, tak se zastřelil. No fakt. Jako to dělali Němci. To samý, co předtím za války dělali Němci. Jenže tam přišli a Rusové je odmítli přijmout. Nepřijali je. Tak šli zpátky do Záluží. V tom Záluží potom pracovali, byli tam ubytovaní. Moje maminka šla dvakrát pěšky z Chomutova do Záluží, protože jako Němka měla bílou pásku a nesměl ji vzít autobus ani vlak, ani nic. Takže šla pěšky, nesla tam tatínkovi jídlo, přes plot mu to ňák mohla hodit. No a pak teprve zase jeho tatínek to vyběhával a dokázal, že vlastně byl jako antifašista, tatínek, a tak celkem tam byl tatínek asi tři čtyři měsíce, než se to vyřídilo, pak ho propustili. Ale někteří tam zůstali ještě dýl. Tak vám to říkám, jak to bylo.“