Josefa Šánová

„Jeden večer si Češi, chlapi u piva, dohodli, že si udělají legraci a na městečku postavili sněhuláka, Chamberlaina, velkého sněhuláka. Pak začalo vyslýchání, dokonce tři zavřeli a pak je zase pustili. To byla taková jedna srandička, co si dovolili, pak přestali všichni. Měli strach. Protože Němci byli strašně nadšení, takoví plní síly a plní vůle to všechno zničit a obsadit. A nedali pokoj, až to všechno dostali.“

„Prostě nám chtěli ubližovat. Aby se nám to nedařilo, všechno.“ - „A chodili jste do kostela?“ - „Nechodili jsme do kostela, protože nám to zakázali komunisti. Před kostelem stály ty báby, jak říkám, několik. A ty kontrolovaly, kdo chodí do kostela. A já to měla u huby, jak se říká, a chodila jsem do kostela. Ale ředitel mi to zakázal. Já jsem chtěla ještě, aby kluka pustil na první přijímání. Už jsem ho nesměla poslat. A od kostela dál. Jenomže na mě chodily stížnosti, že hraji na varhany. A já nehraji na varhany. Já jsem darovala harmonium kostelu.“

„I Němci měli [v zimě 1944] zavřenou školu a museli se tam starat o uprchlíky. Do naší třídy také přišli uprchlíci. Tak co s nábytkem? Nastěhovali jsme ho k nám [do domu]. A protože to tak školní úřad chtěl, děti [vykonávaly] takzvaně domácí práce. Chodily dvakrát týdně k nám, já jsem připravila pro každý ročník nějakou práci na dva dny, ony si to doma zpracovaly, zase mi to odevzdaly a já měla připravenou další práci. Byly to čtyři ročníky, ale málo dětí, celkem kolem třicítky – prvňáků šest, druháků osm. [Tento režim] trval až do osvobození. Probrali jsme látku, naši nám dali místnost a tam jsem si mohla [děti] trochu vyzpovídat, poradit, rodiče jsem požádala, jak to s nimi mají dělat, protože jsem všechny znala. Dokonce jsme u nás měli i dětskou [lékařskou] poradnu.“

„[V únoru 1948] byla situace velmi napjatá. Mě překvapila jedna paní, která mi vtrhla do třídy a říkala: ‚A teď běžte ven, teď tady budu učit já jako dělnická učitelka!‘ Já jsem vůbec nevěděla, co se děje. Plná třída dětí. Tak jsem vyběhla ven. Ředitele jsme neměli, byl na [sousední] měšťance. Zavolali jsme ho, aby sem přišel, co se tady děje a co mám dělat. Potom se to vyřešilo. Ale byl to trapas, okamžik, kdy jsem myslela, že se buď budeme prát, nebo jedna druhou vyhodíme. Jak to dopadne? Pak přišel ředitel a urovnal to. Té paní řekl: ‚Vy si musíte udělat nějaké vzdělání, dělají se kurzy a můžete se potom uplatnit třeba jako vychovatelka v družině.‘ Jedna paní si kurz udělala, ale ta, která mne navštívila, ta ne.“

„Rusáci měli Stonařov označený jako německou vesnici. Takže Brtnice a další obce byly v pořádku, tady zastavili a tady si mohli dělat, co chtěli. Že je to německý okrsek, měli to povolené. Stalo se mnoho věcí, protože tady ještě byli někteří Němci, odešli až později. Němci byli přepadáváni, Rusáci všechno vyrabovali, znásilňovali. Bylo to strašné. Když procházela fronta, ani Češi se nemohli ukázat venku. Jednou jsem šla ven a hned po mně křičeli: ‚Ty Germanka!‘ Já jsem byla blond, německý typ. Musela jsem se schovat. Tatínek nám zabarikádoval všechny dveře nábytkem. Měli jsme výhled jen na rybník. Maminka se musela schovat a všechny mladé holky také. Byla to divoká válečná a poválečná doba. Vedoucí [důstojníci Rudé armády] to ještě neměli v rukách, ale později už ano.“