Josef Veltruský

„A tam že na konci ve stodole ty lidi choděj a tam se vyzbrojujou a chodí pomáhat těm partyzánům na ten Řepín. Tak jsme řekli, byli jsme tři a šli jsme. Oni nám řekli, že už zbraně nemají a že už jako nám nemůžou nic dát, že už je to prostě vyčerpaný. A my s takovou tou mladickou nerozvážností jsme řekli, že půjdeme pěšky po silnici na ten Řepín, beze zbraně, beze všeho. Naštěstí nás potkali nějaký dobrý lidi, kteří šli proti nám. ,Kam jdete, chlapi?‘ Teda chlapi, kluci že jo. A tak jsme jim to říkali a oni: ,Tak prej se obraťte a jděte nazpátek. Oni jdou teď jdou proti nám, za náma nějaký Němci. Nějak to tady prostě tady hlídaj na tý silnici.‘ Tak nejdřív jsme dělali takový silný, jak se říká, že jo, ale pak nám to nedalo a říkali jsme si, co tam s holýma rukama budeme dělat. No, tak jsme se s nima vrátili.“

„Bylo to tady taky, házeli tady takový bombičky. A já byl někde venku a už domů jsem nedoběhl, tak jsem se tam schovával u vrat takových a ono to padalo a bylo to takový posetý na tom Mělníku. A když to skončilo, tak jsem utíkal domů a koukám, hledám maminku a nikde jsem ji nemohl najít. Tak na dvorečku a teď ji slyším naříkat. A vrátím se k tý kozičce, ona byla u tý kozičky a tam prostě s ní byla a čekala, až to přejde. Já ji povídám: ,Pojď už ven, vždyť je konec.‘ Tak tam brečela, no.“