Antonie Robová

* 1932

  • „Jezdily takzvané transporty smrti, to byly dobytčáky, to znamená, uzavřené vozy, které měly taková malinkatá okénka zamřížovaná. V tom vezli ty lidi. Věřte mi nebo ne, já když si na to vzpomenu… Oni prostrkovali těmi mřížkami ty hubeňoučké ručičky, natahovali je k nám, jestli jim někdo něco podá. To víte, tam chodili kolem dokola Němci. Na nádraží bylo tolik lidí. Měli kůrky po kapsách. Měli kus brambor nebo já nevím co, ale nemohli jim to dát, oni by je ti Němci postříleli, tak co? Tak využili zase nás děti. My se protáhneme všude a jsme drzí a neuvědomujeme si nebezpečí, v tom to bylo, my jsme si to neuvědomovali, že se nám může něco stát, takže jsme tam podlezli takhle spodem druhou stranou od Hrombaby jako zadem k těm vagonům. Teď my jsme tam ale nedosáhli, oni nedosáhli dolů, bylo to vysoko, tak jsme si lezli vzájemně na ramena nebo jsme jim to jídlo házeli. Je pravda, že jsem třeba zažila, že tam šel takový mladý voják německý, oni chodili s puškami připravenými ke střelbě, jestli ten chlapec, on to byl kluk ten voják, jestli se zželel nás dětí nebo jestli se mu zželeli ti chudáci v těch vagonech, to teda opravdu nevím, a nezastřelil nás, prostě dělal, že nás nevidí.“

  • „Nevěděla jsem, to říkám dopředu, že spolupracuju s nějakým odbojem nebo že nosím jídlo partyzánům, ani náhodou! O tom se samozřejmě nemluvilo, že, no. Takže nosila jsem jim jídlo v nůši, to je pravda, ale vůbec jsem nevěděla komu. A je pravda, že jsem se po válce s nima setkala. To vám bylo tak hezké setkání! Ta se jmenovala Emilka Macáková, ta sháněla to jídlo pro ně a šaty a takovéhle věci. A teď já vám vidím, ta Emilka s nějakým pánem a ten pán má kolem krku věnec buřtů. A Emilka mu říká: ,Heleď, Vasiliji, tak to je ta holčina, co vám nosila to jídlo.‘ Znáte to, objímání velikánský. A co se mi hrozně líbilo, on mi ten věnec buřtů daroval.“

  • „A když vám potom řeknu, a to se nezapomene. To se vám dostane pod kůži, to se nezapomene. Když jsme potom vyšli ven, náš dům, celej ten náš blok byl uchráněn, ale ty další bloky už teda byly bombardované a bylo to hrozné. Bylo to skutečně hrozné, my jsme to viděli poprvé v životě, mě ani nenapadlo, jak může vypadat bombardování, to ani náhodou! Představte si třeba, že tam úplně srovnaný dům se zemí, a takhle koukala jenom hlava jako busta majitele pana Tyla. Oni měli takovou malou dílničku, tam šili zástěry a košile pánské. Všechny tam zůstaly, ty švadlenky, všechny tam zůstaly, bohužel nepřežily. A on jediný přežil a ten měl hlavičku jak mlíko, jak já, tak bílou hlavu. Z té hrůzy! Protože on během toho náletu vlastně byl zasypán, rukama nemohl hnout. Tak si představte, jak mu muselo být.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    byt pamětnice Mělník, 15.02.2016

    (audio)
    délka: 40:04
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Radujte se z maličkostí

Antonie Robová
Antonie Robová
zdroj: Pamět Národa - Archiv

Antonie Robová, dívčím jménem Nejčová, se narodila 26. července 1932 v Kralupech nad Vltavou. V březnu 1945 byly Kralupy bombardovány americkou armádou. Během války nosila malá Antonie tajně jídlo partyzánům. Antonie a její rodina přežili ve sklepě, ale mnoho jejich známých během bombardování zemřelo. Na konci války přes Kralupy projížděly transporty Židů z koncentračních táborů a procházely tzv. pochody smrti, čehož byla Antonie svědkem.