Marie Šťastná

„To bylo zrovna 7. března 1957, přišli za mnou do továrny, měla jsem zrovna ranní směnu: ,Vezměte všechny svoje věci a přijďte do kanceláře.´ Zastavila jsem stroj a říkám si: ,Musím se podívat na dvůr.´ A viděla jsem auto. My jsme už čekaly, že na nás tak nějak dojde, protože nás sledovaly, to jsme tak nějak viděly, ale my jsme byly mladý a my jsme si z toho více méně utahovaly. To bylo pro nás takový dobrodružství. Třeba... když někdo šel za námi, tak jsme si řekly: ,Tak ty běž doprava, já půjdu doleva a teď, co bude ten člověk dělat.´ Přešlapoval, nevěděl, koho má sledovat. Prostě my jsme z toho měly opravdu takovou... myslely jsme si: ,Co nám můžou udělat, vždyť nic neděláme?´ No, ale toho 7. března, teda února (byla zatčena 7. února 1957) nás odvezli, tady dvě z Hrádku... sestra Jana a já a z Hradce sestru Věru. Tak tři jsme byly v Hradci. Praha přišla pak za námi. ,Vy jste byly v dubnu.´ (obrací se na sestru Milenu). Sebrali další čtyři, takže sedm nás sebrali z toho našeho počtu. No, a nevěděly jsme, proč nás sebrali. My jsme se jich ptaly, říkali: ,To uvidíte, to uvidíte!´ Udělali u nás prohlídku, všechno rozhrabali, všude do všeho vlezli. Říkali mně ještě, že to můžu sbalit, my jsme tam měly takový zbytky látek a všechno. Jsem říkala: ,Tak jestli tady zůstanu, tak si to uklidím, a jestli mě vezmete s sebou, tak si to ukliďte vy.´ No, a odvezli nás tedy do Hradce. Teď to přestrojení do toho mundúru, všechno vám vezmou. Teď vás strčí do cely, než jsem se rozkoukala trošku, tak jsem si tam jako klekla a chtěla jsem zasvětit ten čas, co jsem tady, tak abych předala znovu svůj život, a už pro mě přišli na výslech. To vždycky bylo to řinčení klíčů. No, a tak musíte jít po chodbě, pěkně ruce za zády, než mě to naučili... A pak se jich tam sešlo, prostě hemžilo se jich tam plno. Já jsem seděla na takovém prkýnku u zdi, taková klapačka to byla. A teď... já jsem před tím četla knížku, jak to bylo, když Němci zavírali. Podle čeho posuzovali. Tak jsem si říkala: ,No, to mě budou bít, z kterýpak strany dostanu první?´ Tak jsem si je tak prohlížela, kolem mě lítali, každý papíry: ,Co je to? Co je to? Co je to?´ Ale já jsem je tak nevnímala, jenom jsem si říkala: ,Tak odkud to začne?´ Pak přišel ,kuťák´, takový ten, co tam vedl ten výslech, a ten na mě zařval: ,Mám vám zavolat psychiatra?´ A tím mně pomohl! Tak jsem přišla k sobě a říkám: ,Děkuju, nepotřebuju, jsem klidnější než vy!´ A pak byl ukončený ten první výslech. No, ale pak to bylo... jeden za druhým. A vždycky nás chtěli tak jako: ,Jak to, že vás vidím v takovým úboru?´ Jsem říkala: ,To není můj vkus, to je vkus ministerstva vnitra.´ To mně připadalo takový... Mně dávalo velkou sílu to, že náš zakladatel byl taky v Dachau a ve vězení a vypravoval, jak to tam zvládal, co mu dalo sílu k tomu. Říkal, že si říkal, že Bůh dává svému dítěti vždycky nejlepší plínky, i když obsahují někdy trny a bodláčí, ale že v nich může nejlépe prospívat a růst, takže se nemusíme ničeho bát. Tak jsme měly takovou jistotu a byly jsme na to hrdý, že jsme jako jediný z těch sester z tý světový komunity, jsme byly zavřený, tak jsme to považovaly jako takovou čest, že máme kousek osudu našeho zakladatele. To nás tak jako neslo a dávalo nám to takové určité nadšení a sílu.“

„Jsme se vychovávaly tak nějak, abychom moc nepotřebovaly, prostě vyjít s tím. A netruchlit zbytečně, ten entuziasmus tady byl, že pravda vítězí. Stejně to dává takovou tu vnitřní sílu, jakou jsme cítily převahu. To byly takový hlouposti, co nám předkládali. Vzpomínám si na takový, jak tam píše ten záznam, prostě o jedné sestře, na kterou se ptaly, že je zootechnička okresního výboru. Já jsem se začala smát a on nevěděl co. Jsem říkala: ,No, zootechnička okresního národního výboru.´ Tak on, pak mu to došlo, tak to vytáhl ten papír. Víte, ono jestli vy byste měla ráda takhle prostě, jaký byly hrubý a sprostý a to, ale my jsme to nezažily. Mně to připadá, že je odzbrojí ty lidi, když člověk k nim si ponechá úctu. Nebo když, to jsem viděla i u těch vězňů, u těch třeba zlodějů nebo vražedkyň, že tohle působí, když jimi člověk nepohrdá, když není nadnesený, když se snaží jim pomoct, přiblížit anebo trošku změnit tu atmosféru. V tom jsem taky viděla ten svůj úkol, proč tam jsme. Že tam je to nejvíc potřeba. Nenechat se úplně zlomit. No, někdy je to těžký ale. Tedy spát jsem mohla, ani jsem na váze neubyla. To sestra Jana, ta už byla já nevím o kolik kilo. Já ne, já jsem se vyspala. Tak nemůžu opravdu podávat nějaký takový hrůzný věci. Tedy snažej se, psychicky chtěj člověka zlomit, ale když má protiváhu, tak se nemusí bát. Třeba ta myšlenka, že tady nejsem sama, Bůh je se mnou, o co mně jde. No, nebo nemám tady úkol? Tahle je tady taková smutná, tak jsem ji ještě spíš jako těšila nebo něco. Vědět, že tam nejsem jen tak pro sebe, abych tam truchlila nebo něco, a že se stejně vrátím. Nebo jak jsem vám říkala už před tím, že můžeme prožít kousek toho těžkýho, co náš zakladatel prožil, co nám předžil. Takže to teď můžeme zkoušet, a už jsem se těšila, až mu to jednou budeme vypravovat, jaký to bylo.“

„My jsem věděly, že naše místo je u našeho národa, tak jsem šly. Teď třeba ta situace v Chebu. Vystoupily jsme, tam byla taková... všude prapory, taková nervozita, plno ranců na zemi a lidi chtěli za hranice. My jsem jely v sesterských šatech, jak nosíme. Máme možnost chodit v civilu i v sesterských šatech. Tak nás bylo devět, vystoupily jsme a teď jsme čekaly, co bude. A první takový jako úsměv byl, že na peron nám přišel naproti malý chlapec, dítě, a pozdravil nás: ,Pochválen buď Ježíš Kristus!´ To bylo pro nás takové uvítání v našem národě. První pozdrav, který jsme slyšely, že nás pozdravilo dítě a právě tímto pozdravem. Pak jsme se rozjely nejdříve domů. Pan biskup Hlouch nás chtěl přijmout do své diecéze. Tak jsme ho šly dvě navštívit, abychom se s ním domluvily co dál. Ten byl překvapený, říkal: ,Děti, kde se tu berete?´ Právě šel navštívit nemocné a chodil ještě mezi bohoslovce. My jsme říkaly: ,No, přijely jsme.´ ,A víte, jak to tady vypadá?´ ,Víme!´ ,A přesto jste přijely?´ ,Právě proto jsme přijely!´ Tohle jsme si napsaly do kroniky, a potom když nás později sebrali, tak to bylo: ,Právě proto! Špioni!´ Daly jsme jim to jako písemně.“

„Pak jsme měly ještě jednou takovou obláčku, že jsme přijaly dalších sedm děvčat, že budou sestrami. To ještě byl pan biskup (Hlouch) u nás při té obláčce. Ale už nás varoval, jestli nemá pozvat radši generálního vikáře, že on má dozor a že je to zrovna moskevsky školený dozor, a tak aby nám neudělal nějaké nepříjemnosti. Ale my jsme chtěly, ať přijede on. A to se tenkrát ještě setkal, poněvadž tam přijel celý autobus, byli tam kněží a ta mládež, která nás znala. Tak jsme je měly v Třeboni na té obláčce, a to byla poslední možnost, že pan biskup mohl mluvit takhle s těmi kněžími o samotě. My jsme ty pány posadily do takového pokoje, tam byla socha Imakuláty Neposkvrněné, a tam jsme vždycky daly takovou podezřelou návštěvu. Tam jsme jim přinesly jídlo a oni si sedli a baštili a baštili jako materialisti. A pan biskup zatím, my jsme měli obláčku v kapli domácí. Za chvíli si ten jeden vzpomněl, že maj přeci hlídat biskupa, tak tam šel a my jsme zpívali Loretánskou litanii, to patří k tomu obřadu. A on říkal: ,To je mše?´ A sestra řekla: ,Ano!´ ,Tak to jsem už viděl,´ a šel zase pokračovat. A pan biskup využil tu dobu, že ještě mohl mluvit otevřeně s těmi svými kněžími a s těmi lidmi. A nakonec byl pan biskup dřív v autě nežli ten jeho doprovod. Jenže to netrvalo. My jsme tuhle dobu mohly využít, poněvadž ještě komunismus, ještě v tom neuměli tak chodit. Proto jsme přijímaly další členky a rozrůstaly jsme se. Obsadily jsme taky nějaké takové filiálky. Ale potom mě zavolali na krajský úřad a dali nám takovou... museli jsme se rozhodnout, buďto jít do civilu... Totiž my jsme přijely v době, kdy probíhaly ty monsterprocesy s těmi představiteli, a taky v době, kdy řádové sestry musely opustit svoje domy. Ale my jsme se nikde nehlásily jako společnost. My jsme přišly jenom jako občané a říkaly jsme: ,Pan biskup o nás ví, a když budete chtít něco vědět, tak se přijďte zeptat.´ Tak nám dali tu možnost, buďto se nechat internovat jako ty sestry řádové, anebo jít do civilu. Jenže civil, pro nás to bylo... my jsme už nová společnost, takže my můžeme chodit i v civilu, můžeme žít i jednotlivě i společně, máme obě možnosti. No, tak jsme si řekly, že půjdeme do civilu.“