Vladimír Rams

„Bylo sedmýho září roku osmdesát sedm, mně bylo sedmnáct let, a v půl pátý ráno, bylo to v pondělí, nás deset lidí zatkli příslušníci StB v Karlových Varech. Nebyla to kriminálka, nebyli to normální řadoví policajti. Byli to estébáci, protože Karlovy Vary po Praze měly největší základnu StB. Přijeli, pro někoho jeden, pro někoho dva lidi, připomínalo to honičku na Divokým západě. Svýma volhama jezdili po trávníku v Merklíně a samozřejmě se nemohli dopátrat, kde kdo bydlí, měli to špatně připravený. Trošku vyvolali chaos. Každopádně jsem ten den do školy nejel, jel jsem do Varů na Ípéčko. Ípéčko je známá ulice, tak jako v Praze Bartolomějská, to znamená, že tam sídlila tehdejší kriminálka a StB. Bylo to centrum policie v Karlových Varech. Nás deset kluků si rozhodili do jednotlivých kanceláří, kde jsme prošli jejich výslechem. Výslech byl pro sedmnáctiletý kluky trošku nepříjemnej, protože nás vystavovali psychickýmu nátlaku, vnucovali nám to, co chtěli, abychom řekli, napsali do tý výpovědi. Ve finále, po čtyřech hodinách výslechu, mi předložili obvinění a řekli mi, ať si ho přečtu a co k tomu mám. Přečetl jsem si ho, bylo to půl stránky. Byly tam věci typu, že jsem nepřítel socialismu, nepřítel zřízení, absolutně jsem nevěděl, co na to mám říct. Tak jsem řek: ,Jediný, co k tomu mám, že jsou tam chyby.‘ A ty estébáci mi říkali: ,Jak chyby? Jako obsahově?‘ – ‚Ne, hrubky tam jsou, tady vidíte ty y/i, interpunkce úplně špatná, jsou tam gramatický chyby.‘“

„To byl můj táta, kterej se přes známý v Praze dopátral na zástupce VONSu. Hodně potají od známýho, kterej byl ve vysoký funkci, takže musel bejt i v KSČ, sehnal adresu Petrušky Šustrové. Pamatuju si to jako dneska, jak jsme přijeli do Prahy, jako vesničani jsme to hledali pěkně dlouho. Pak jsme přišli k tomu bytu, kterej byl přízemní. Zvonili jsme, ťukali jsme, dlouho se nic nedělo, potom nás přišla přivítat taková starší paní, která si zapalovala jednu od druhé. Vzala nás dovnitř, všechno jsem jí vysvětlil, ukázal jsem jí dokumentaci, kterou jsme měli. A ona vždycky jenom takhle koukla z okna a: ,Hmmm.‘ A táta: ,Na co tam pořád koukáte?‘ – ,No, už vás sledujou, už je to jasný.‘ A vod tý doby už jsme nemohli couvnout, protože jakmile jsme byli u ní, tak pak bylo jasný, na který straně se nalézáme my a kde je ta druhá strana.“