Prof. Ing., CSc. Josef Fanta

„V tehdejší době každá fabrika musela pracovat pro wehrmacht. Tak ti vojáci přišli taky na tátu, že ta sklárna musí vyrábět takový pancéřový sklo, který se používalo do průhledů v pancéřových vozidlech. Táta dostal zadání, že to musí začít vyrábět. Ta jednání mám v živý paměti, to se neodbývalo jenom v tý fabrice, ale ti vojáci a ty gestapáci přišli za tátou i domů. A podnikali takový všelijaký triky, aby na to tátu dostali. Vnucovali se do přízně a tak dále. No ale táta se tím samozřejmě nenechal nachytat. Výsledkem bylo, pamatuju se, když odcházeli, že jeden z nich chytl tátu pod krkem, zatlačil ho do kouta a zatlačil mu pistoli k hlavě s tím, že jestli do příští návštěvy nebude ta série průhledových skel bezchybná, tak že ho zastřelí. Na tohle jsem se musel jako malej kluk dívat.“

„Přišel jsem k té místnosti a slyšim, jak tam někdo huláká: ,Pošli tam tu naši trutnovskou skupinu, ta má dvacet lidí, ty to tam zklidní a dají to tam do pořádku.‘ Tak přece nebude mluvit pracovník muzea. Otevřel jsem dveře, za stolem seděl mně neznámej člověk s telefonem v ruce a dával takovýhle instrukce někomu. Já řikám: ,Co tady děláte?‘ ,My máme dohodnuto se soudruhem Fléglem,‘ což byl můj podřízenej, kterej měl dělat to muzeum, ,my jsme si tady zřídili dispečink strany a vlády, abychom rovnali ty protesty, který jsou po vesnicích v Podkrkonoší.‘ Zase bez vědomí ředitele, ten vedoucí muzea, což byl kovanej komunista, si to dohodnul sám. Tak já už jsem jich měl dost, tohle bylo asi třetí nebo čtvrtej den po invazi, tak jsem mu sebral ten klíč, vyved jsem ho za dveře, zamknul. A já jsem jim rozhodil jejich dispečink. A tenkrát mobily nebyly. Takže jim se ty bezpečnostní opatření zhroutily, já nevim, na jak dlouho. Takže oni mě opravdu už ani jako topiče nemohli potřebovat.“

„Václav Havel byl složitej člověk. Jako politik byl samozřejmě amatér. A to, s čím se setkal po tom převratu, to pro něj vůbec nebyla jednoduchá záležitost. On se musel vyrovnávat se spoustou mimořádných věcí, se kterou si v celé řadě případů asi ani nevěděl rady. A musel se spoléhat na celou řadu dalších lidí, kteří mu nějakým způsobem mohli poradit. Někteří dobře, někteří špatně. Ta jeho pozice nebyla záviděníhodná. Ale myslím si, že jako člověk měl charakter. Vyrůstal zřejmě v nějaké podobné situaci, o které jsem něco věděl já. A nebyl schopen si udělat na páteři uzel. Takže ta jeho situace vůbec nebyla jednoduchá. Ale právě ty lidi, kteří o něm dneska vykládají všelijaký kecy, jak se o tom píše taky na všelijakejch webovejch stránkách – já to nesleduju, ale občas se mi něco dostane do ruky – ty lidi nejsou vůbec schopný pochopit ten jeho morální profil. Je dobře, že i o tomhle se v poslední době něco publikuje. On byl mimořádnej člověk. Samozřejmě, v celý řadě věcí prostě nemohl jinak. On nakonec musel po tom převratu udělat nějakej handl s tím Adamcem. Já si Havla cením jako filozofa a jako člověka, kterej měl politickou morálku. Je mi dost líto toho, že takovýmhle způsobem si ho necení zdejší folk. To o něm něco vypovídá – ne o Havlovi, ale o tom zdejším folku. Škoda.“